Láska

Seděla jsem v posteli, přikrytá až po bradu peřinou a v náručí mého jediného společníka, černého plyšového psa. Zavřela jsem oči a uvažovala, co bude dál.
„Nedělej to. Víš, že tě to ničí,“ pronesl mužský hlas a já jsem zvedla hlavu.
„Alexi,“ vydechla jsem a musela se pousmát.
„Řekni mi něco,“ požádal, ale pro mě to bylo jako příkaz. Usmála jsem se ještě více.
„Co bys chtěl slyšet?“ Odpověděla jsem a uvolnila mu místo vedle sebe. Pochopil. Za chvíli seděl vedle mě a objímal mě, já se mu pohodlně uvelebila na hrudi.
„Cokoli. Co cítíš. Co tě v životě čeká. Co by sis přála,“ navrhoval a já se musela zhluboka nadechnout. Jsou lidi, kteří poznají, když lžu a já to opravdu nechtěla. Cokoli co teď řeknu, musí být pravda.
„Co cítím? Já ani nevím. Klid, lásku, oddanost, soucit, naději, trochu beznaděje,“ začala jsem, vědouc že všechny pocity budu muset vysvětlit. Alex mi dal čas. Po nějaké době, jsem se zase mohla nadechnout.
„Lásku cítím, protože nedokážu nemilovat. Nedokážu nemít ráda. Vím, je to bláznivé, ale je to tak. Když se podívám do zrcadla, tak nevidím nikoho důležitého, ale jakmile se mi někdo ozve, tak je to pro mě jako kdyby mě vynesli do oblak. Každý člověk, co se mi kdy svěřil, co mě požádal o pomoc, co se mnou chtěl strávit nějakou chvilku, mi dal pocit důležitosti. A já, já nedokážu k tomu člověku nic necítit,“ na chvíli jsem se odmlčela. Cítila jsem pohlazení po vlasech. Už jsem neucukla jako dřív. Pustit si někoho k sobě tak moc, že ten jednoduchý dotek byl i příjemný, bylo pro mě těžké.
„A teď zkus ještě druhou stranu,“ zašeptal Alex a já jsem věděla jak to myslí. Zasmála jsem se.
„Ano, miluju i jeho. Kdo mě zná, tak to musí vidět. A on to vidí taky, ale zná mě. Ví, že ..“ Rozesmála jsem se.
„Ví, že ho miluju, ale že neudělám ten první krok. Dala jsem slib. Slib, který nikdy neporuším. Budou dobrou kamarádkou, ať to stojí co to stojí. Někdy je lepší se smířit se s druhou nejlepší variantou,“ usmála jsem se a odkopala nohy zpod peřiny, protože mi začalo být teplo.
„Ničí tě to,“ podotkl můj společník. Podívala jsem se mu do očí.
„Neničí. Více by mě ničilo, kdyby nebyl šťastný. Beze mě je šťastnější než se mnou,“ prohlásila jsem a pořád se mu dívala do očí.
„Ty tomu věříš,“ prohlásil Alex a já se pousmála.
„Ano, věřím. Je málo lidí, na kterých mi záleží více než na mě. A pro ty, bych udělala cokoliv,“ přiznala jsem se a usmála se.
„Ty jsi můj malý blázen,“ zašeptal mi do vlasů a já se rozesmála.
„Někdo být musí,“ vypravila jsem ze sebe mezi záchvaty smíchu.