Seznámení

„Pamatuješ si, jak jsme se setkali?“ Zeptal se mě Alex a já se usmála.
„Pamatuju. Moc dobře pamatuju. Pamatuju si každou chvíli s tebou,“ přiznala jsem se.
„Seděla jsi na lavičce,“ začal můj společník.
„Jop, seděla jsem tam a myslela jsem si, že odejít je nejlepší možnost. Brečela jsem jako malá,“ má mysl se odebrala do neznáma.
„Přišel jsem k tobě a chtěl ti pomoct. Ignorovalas mě,“ teď se usmíval Alex.
„Neměla jsem náladu na to, aby mě někdo litoval,“ obhajovala jsem se, to u mého společníka vyvolalo smích.
„Já vím. Ale já jsem nemohl odejít. Sedl jsem si vedle tebe a začal jsem na tebe mluvit. Po chvíli jsi přestala brečet,“ pokračoval a já měla před očima tu situaci.

„Pokud tady budeš tak sedět, tak ti začne být zima,“ prohodil neznámý a já se ani nehnula.
„Ale jak chceš. Mluvit se ti očividně nechce, tak budu mluvit já. Rád čtu, moc rád čtu. Nejraději mám asi Malého prince,“ brebentil, ale po jeho posledních slovech jsem sebou cukla. Všiml si toho.
„A takže Malého prince máš ráda taky,“ usmál se, ale neviděla jsem jeho úsměv, jenom ho cítila. Vlastně jsem si ho ani neprohlídla, teď jsem se na něho nedívala. Nechtěla jsem, aby viděl, že mám červené oči od pláče. Ale něco v jeho hlase mě uklidňovalo. Povídal dál a já jsem si musela tento rozhovor přehrát v mysli až dodatečně, protože jsem netušila, o čem mluví.
Seděli jsme tam strašně dlouho. Nikdo kolem nás neprocházel a nám to bylo vlastně jedno. Až najednou, jsem si uvědomila, že je ticho. Můj společník přestal mluvit. Vzhlédla jsem jeho směrem a on tam pořád byl. Upřeně se na mě koukal a já jsem konečně viděla člověka, který mi pro tuto chvíli strašně pomohl, ale bála jsem se, že pokud ho nechám teď jít, tak zase upadnu do toho smutku.
„Je ti líp?“ Zeptat se a já jenom přikývla. Vstal a pohladil mě po tváři a chystal se odejít. Ale já to bez něj nezvládnu. Určitě ne teď. Chytila jsem ho za ruku a chraplavým hlasem ze sebe vydala: „Neodcházej.“
Pouze jedno slovo. Jedno slovo, které pro některé nic neznamená. Někteří přátelé ho ignorují, tak proč by neznámý člověk měl mé prosbě vyhovět?

„ „Zůstanu!““ Řekl jsem a taky tak udělal,“ vzpomínal se mnou Alex a já se musela usmát.
„Vzal jsi mě do náruče,“ podotkla jsem.
„Kdybych věděl, že to nemáš ráda, tak bych to nedělal, ale tys v tu chvíli mlčela,“ zasmál se můj společník.
„Byla jsem vděčná, že nejsem sama. Nikdy jindy bych to neudělala,“ přiznala jsem se a sklopila oči.
„Já jsem si taky přinesl poprvé ženskou k sobě v náručí a ani se jí nedotkl a spal na zemi,“ tato vzpomínka ho pobavila a mě taky. Tu noc mě uložil do své postele, pohladil mě po tváři a odešel spát vedle k spolubydlovi do pokoje.
„Chodil jsi mě kontrolovat, jestli spím,“ připomněla jsem mu.
„Ty si to pamatuješ?“ Podivil se Alex a já se musela rozesmát.
„Nespala jsem skoro celou noc,“ přiznala jsem se s červenajícími se lícemi.
„A já si myslel, že se ti spalo dobře. Z postele jsi vylezla až kolem poledne,“ podotkl, ale byl tam osten výčitky.
„Moc se omlouvám. Měl jsi mě vzbudit,“ vyčetla jsem mu teď já.
„Nemohl jsem,“ přiznal se a pohladil mě po tváři.
„Měl ses učit a já jsem ti zabrala celý pokoj, notec taky tím pádem,“ shrnovala jsem situaci.
„Ale ty ses vyspala,“ usmíval se pořád.
„Jop, vyspala jsem se. Dopoledne se vykodrcala z postele, ve spodním prádle a ve tvém dlouhém tričku a první co jsem viděla byl tvůj spolubydlící s blbýma kecama,“ rozesmála jsem si při vzpomínce na tu situaci.
„Musel jsem ho hodně krotit, aby se uklidnil,“ teď se smál i Alex.
„A pak se to zvrtlo. Mohl jsi být nějaký úchyl, který mě v noci mohl znásilnit nebo zabít a já se přesto nechala nést tebou k tobě domů. Uvědomuješ si, že jsem neznala ani tvé jméno, když jsem si lehala k tobě do postele?“ Záchvat smíchu se opět objevil, a mě to nevadilo, nebyla jsem sama.
„Taky jsem nevěděl tvé jméno, ale v tu chvíli jsem věděl, že potřebuješ pomoc a já ti musel pomoct,“ přiznal Alex a já se na něho usmála.
„Pomohl jsi mi. Dostal jsi mě ze dna,“ přiznala jsem se a pohladila ho po tváři. Pohlazení mi oplatil a pak jsem se podívala na hodiny a málem mě trefil šlak.
„Alexi, proč jsi mi neřekl, že už je tolik?“ Vyčítala jsem mu a rychlostí blesku se vydala pro věci.
„Ty dneska ještě něco máš?“ Zeptal se a podával mi věci.
„Bohužel,“ zaúpěla jsem a rychle ho políbila a vydala se ze dveří.

„Tak a zase ta krásná chvíle skončila,“ povzdechla jsem si v duchu, když jsem čekala na výtah.