Cesta

Stál tam sám, prostě oděný, s flanelovým vakem přehozeným přes rameno, dívajíc se v dáli na právě odjíždějící vlak. Přemýšlel, a nebyl si jistý, zdali chce jet právě tímto spojem, který jej odveze na nové místo, kde ještě nikdy před tím nebyl.
Takto tam váhal už celé hodiny. Procházel se mezi nástupišti, jichž na tom nádraží bylo nespočet. Vlaky odjížděly do všech stran. On si jen mohl vybrat, na který z nich nasedne. Některé byly rychlé, jiné zase pomalé. Některé byly pohodlné a honosné, s prošívanými sedačkami a obsluhou, která vám obstarala, na co jste si jen pomysleli. Jiné byly zase prosté a méně pohodlné. Lidé, kteří z vlaků vystupovali, byli různí, malí, velcí, bohatí, chudí, smutní, veselí, zdraví i nemocní. Každý mohl cestovat, kam se mu zachtělo a kdy se mu zachtělo. Existovalo pouze jediné pravidlo. Žádný z vlaků se nevracel. Mohli jste vystoupit na kterémkoliv nástupišti a pokračovat kterýmkoliv směrem jste chtěli. Ale nikdy se nebylo možné se vrátit zpátky. Jakmile vlak opustil stanici, bylo již pozdě do něj nastoupit či vystoupit. Možná snad i proto M. neustále váhal, do jakého vlaku to má vlastně nasednout.
Před několika lety chtěl nasednout do vlaku číslo 18, bohužel jej nestihl a tak nasedl na číslo 19. Bylo to úžasné dobrodružství, projížděli novými krajinami, místy o kterých slyšel jen z vyprávění starých lidí. Cestou potkal známé, přátele a taky krásnou dívku, na kterou už nikdy nezapomene, ale která musela pokračovat ve svojí cestě dál. M. se po pár letech rozhodl vystoupit. Dorazili na přestupní stanici.
A tak se dostal tam, kde je teď. Doufal, že chytne znovu číslo 18. „Kdo ví, kdy zase pojede?“ Pomyslel si pro sebe. Potom se vydal do nádražní haly. Ta byla plná lidí. Bylo jich zde mnohem více, než těch, kteří cestovali ve vlaku. Všichni tu čekali na své spoje. Někteří z nich čekali i celé roky, někteří se nikdy nedočkali. M. se rozhlédl okolo a usadil se do koženého křesla, staršího muže, oděného v černém obleku, který ladil k jeho černým, lehce odřeným lakýrkám. Vlasy měl kratší, už prošedivělé a jeho tvář obrůstal bílý plnovous. Měl ztrhaný výraz, ale dobrácké oči. Snad proto M. čekal, že právě tu by mohl dostat svoji odpověď.
„Dobrý den.“
„Dobrý den.“ Odvětil muž.
„Nevíte prosím, kdy pojede 18?“
„To nevím, chlapče. Já tu čekám na 60.“
„A jak dlouho už tu čekáte?“
„25 let.“
Potom se M. rozloučil a šel si sednout vedle ženy středního věku, která seděla u stěny, na plastové lavičce, v rádoby renesančním stylu, hned pod velkými, kulatými hodinami, které se nikdy nezastavily. Vypadala seriózně, červené sáčko, které ladilo se sukní a lodičkami, dobrý účes, upravená. Nejspíš úspěšná manažerka.
„Můžu?“ Zeptal se M.
Žena kývla hlavou a M. se posadil vedle ní.
„Nevíte prosím, kdy pojede 18?“
„18.? O tom jsem neslyšela. Já čekám na 105. Ale zkus se zeptat někoho mladšího, třeba támhle těch kluků, kteří sedí tam v rožku na zemi. Takoví jako jsou oni, obvykle hodně cestují, ti by ti mohli poradit.“
M. poděkoval, zvedl se a vydal se za skupinkou. Chlapci si mezi sebou povídali, smáli a popíjeli nějakou tekutinu, nevalné vůně, kterou M. nebyl schopný identifikovat.
„Zdravím hoši.“
Byli velice přátelští, hned přijali M. mezi sebe. Mok, který mu nabídli, byl na chuť lepší, než se na první pohled zdál. Žena je však neodhadla správně, nebyli to vůbec cestovatelé. Ve spojích se nevyznali. Celý život strávili na nádraží. Bylo jim tam dobře, ke štěstí jim nic nechybělo. Žili klidným a pohodlným životem.
„Alespoň jsem strávil pár příjemných chvil.“ Hřál se pocitem štěstí M., když se s nimi loučil.
Už se pomalu stmívalo, když unavený M. propadal mikrospánku na dřevěné lavici uprostřed haly přestupní stanice. Jeho oči se klížily, hlava se nakláněla na stranu. Už by si nechal zdát nějaký krásný sen o jízdě v luxusním kupé vlaku číslo 18. Když v tom ho probral hlas mladého chlapce. Dítě ve věku ne více než 10 let.
„Promiňte, pane. Nevíte prosím, kdy odjíždí nejbližší spoj?“
„Bohužel, já tu čekám na 18.“ Odpověděl M.
„Ta už odjela, ale můžete chytit jiný vlak. Je tu spousta vlaků, které jedou stejným směrem. Každou chvíli přijede další. Je to jednoduché. Jen musíte nasednout na správný směr. A když se náhodou ztratíte, tak na kterékoliv stanici můžete přestoupit.“
M. se podíval na chlapce. V jeho očích viděl něco, co neviděl v očích ostatních dospělých okolo. Viděl v nich víru a naději. Viděl v nich odhodlání a otevřenost vůči novým věcem. Viděl v nich sebe, před mnoha lety, když nasedl na číslo 19. V tu chvíli na nic nemyslel, byl opět mladý, bezstarostný a plný touhy naplnit cíle, které si před lety vytyčil. Ve tváři měl úsměv. Snil o svém vyvoleném místě.
Když se probral, chlapec byl už pryč. M. se rozhlédnul kolem dokola, ale nikde jej neviděl. Vyšel se podívat ven z haly, na nástupiště, zdali není tam. Zrovna odjížděl vlak a M. se za ním otočil. Byl tam. Mával na něj z pootevřeného okénka a smál se. O pár minut později přijelo do stanice mnoho různých vlaků. Každý z jiné části země.
„Jak jen vybrat ten správný směr.“ Ptal se sám sebe M.
Po chvíli vlaky odjely. Avšak netrvalo dlouho a přijely další vlaky. A další a další. Tak tomu bylo po celou dobu, co tam M. stál. Každý vlak byl jiný, žádný nebyl stejný. Avšak spousta z nich si bylo podobných. Po půl dni stráveném na nástupišti se M. odebral opět do haly.
Když přišel dovnitř a rozhlédl se, uviděl ty samé lidi, jak sedí na těch stejných místech a jak mají ty stejné výrazy. Muž, žena, či skupinka mladých lidí. Nic se nezměnilo. V té chvíli si M. uvědomil, že není žádný správný vlak. Je jen jeden vlak, do kterého může nasednout. Nemůže předem vědět, kam pojede, ale tím že bude cestovat, někam směřuje. A právě to jej k cíli dovede. Bude li celý život čekat na ten jeden „pravý vlak“, pak dopadne, jako většina a převážnou část života stráví na nádraží.
Potom se M. otočil, přehodil si přes rameno svůj vak a nastoupil na vlak, který podle něj jel na místo jím vytoužené.