Bohémia - čtvrtek večer

Klopýtám po schodech. Je vedro, slunce zašlo za trosky Domu kultury, kde za pár měsíců bude stát, s nadšeným souhlasem valné většiny obyvatel Plzně, další železitá krabice se spoustou zákoutí, umělohmotných oblečků a smažených křidélek. Jeden chlívek bude pro kulturu. A dva pro čínské nudle. Proč ne? Z mekáče rovnou do divadla – jen přejít chodbu. Inu, nová doba.
Conversky se mi zaplétají do sebe. V práci bylo dnes veselo a dvacetiminutový spánek mi moc energie nedodal. Nevadí, jdu do víru středoměsta!

Zakopávám o hrneček s penězi. „Promiň." povídám. Dočkám se jen pokřiveného flegmatického pohledu známého bezdomovce. Těžko říci, zda omluvu přijal, takhle se tváří stále. V podchodu potkávám pár mladých. Špatně se mi vysvětluje, že poslední odpolední chechtáky jsem dala za Nový prostor – ten nechtějí. Dávám jim alespoň cigaretu. Opět pokřivené obličeje. Teď vidím, že se smějí. I ti jejich psi se smějí. A já taky... a jede dvojka.

Vidím tři zamilované páry: jeden platonický, pak dva sofistikované; prvorepublikové, ve francouzském stylu, v anglickém stylu, ... jó a taky dvě pofiderní bytosti – jednoho veterána a jednoho neonacistu.

To už se scházím s přáteli u „andělíčka". Na katedrálu svatého Bartoloměje padá vlhká tma. Zapaluji si cigaretu, někdo k nám jde. Aha. Automaticky vyndávám cígo, podávám je neznámému a dokončuji rozvyprávěnou historku. S udiveným a trochu vystrašeným výrazem si slastně připálí a získá odvahu k promluvě : „Z tejto si berte príklad. Ona vie dopredu, čo potrebujem." A všichni vyslechnou s asertivním výrazem desetiminutovou přednášku, jak mají všichni kouřit a rozdávat cigarety tak jako já.

Nasávám odér z několika čůčových dýchánků dokonale promísený tabákovým kouřem a nakonec s nadávkami prchám za presbytář, protože ten „někdo" získává odvahy k sympatiím čím dál víc – začíná mi hladit nohy a skřípavým hlasem šeptat, jak jsem nádherná.

Ostatní se přidávají ke mně. „Mám tyto typy lidí ráda." povídám a v momentě mám status blázna. „Tak, oni mají taky něco do sebe. Jsou free. Můžu o nich psát." Lepší - už za blázna nejsem, pouze přemýšlejí, jestli mne rovnou neodvedou na Bory.
Nakonec tam jedeme. Na trávu na trávu. Oukej, tak ne, ale tuhle slovní hříčku jsem si odpustit nemohla.

Otevíráme láhev levného lambrusca a debatujeme. Asi půl hodiny. O Sýrii, volbách prezidenta ve Francii, zhrozeni genocidou komentujeme soud s Mladičem. Bereme to přes skvělého Griega, Musorgského – poslechneme Obrázky z výstavy... dobře, tak jen pouštím Promenádu. Končíme u Havla. Promiňte, u Nečase. Zase špatně... u Dobeše.

Když se dobíráme pozitivních náhledů na nového ministra školství, párek hippíků a jeden alternatiční nadšenec prosí o jointa. „Sorry, kámo, zkus jinde." Háží nevěřícné pohledy. Sakra, proč?

ticha volají hlasy. Nejdříve šeptají. Koktají, hulákají, řvou, řehtají... Koukej! Plno mladých! A jsme zpět v centru. Kolem druhé hodiny ranní se Plzeň mění na hru Monopoly aneb všechno patří všem. Koše přetékají zbytky jídla z Big-burgeru a bezdomovci, kteří je ihned vybírají, a taxíky jsou stále nastartované se zařazenou jednotkou. Mladí prostě s touto noční hodinou ladí. V bankomatu vyhrávám dvě stovky.

Sedíme na lavičce u Jakylla a Hyda, opilý týpek nešťastně sténá, že se pomočí. „Tak to udělej." kvákne někdo. „Na něj?" ukazuje na své druhé já. Vtom si ulevuje. Jeho zrcadlový přítel již nevoní jako Brad Pitt, ale jako noční plzeňská městská knihovna. Nebo aspoň ten plácek před ní, který se stal terčem mnoha bez-domovních.

Od Slováků dostáváme čokoládu s chilli. Já to nejím, ale malíř se slastně usmívá, že ho konečně něco pálí a že to není jako levný kebab s jednou dávkou papriček. Máloprocentních. Brečí radostí, jeho ústní dutina se mění na železnou tlamu a mně je dobře. I když umírám únavou. Zítra musíš pracovat, hlodá zodpovědný červíček. Posílám ho spát a ujišťuji ho, že se ráno potkáme. Usrkávám dvanáctku.

Počůraný mladík bere od pomníku dva věnce z oslav osvobození, věší si je na krk, běhá po Americké a nabízí je k prodeji. Nakonec dostává pár slovních facek od našeho barmana, zahazuje věnce a utíká pryč. Asi do sprchy.

Noční Plzeň se probouzí a já usínám. V ateliéru, mezi tisíci vypitými krabičáky, dvěma sochami a kopou nedopalků. Všude voní terpentýn. Ještě s filmařem probíráme, jaký byl Mechanický pomeranč psycho a že on určitě bude druhým Kubrickem, já Jimmi Hendrixem a malíř Redonem, protože jeho dekadence nezná mezí. Ale já se cítím spíše na Dominica Frascu. To už řešíme teorii a praktika minimalismu, protože v jednoduchosti je krása. Tak jako v těch bez-domovních lidech.

Procházím podchodem. Za dvacet minut mi začíná hodina dějin a trosky jsou znovu ozářené. Ale zase trochu jinak. Potkávám člověka s pokřivenou tváří. „Nemáš milion? Nemáš, co, vole!"

(vydáno v Plži)