Triangl

Ten den bylo zataženo. Schylovalo se k pořádnému jarnímu dešti. Vysoká tmavovláska stála uprostřed ulice a se zvláštním výrazem ve tváři sledovala vysokou budovu s fosforujícím nápisem OBCHODNÍ CENTRUM TRIANGL. Každou chvíli do ní někdo omylem vrazil, protože překážela v prvozu a lidé se jí museli vyhýbat, však ona se nepohnula ani o krok. Jenom se dívala před sebe na lidi, kteří využili páteční odpoledne k nákupům nebo návštěvě kina. Působila vyrovnaně, bez jakýchkoliv emocí, když v tom se její tvář změnila. Neklidně přešlápla a s těžkým polknutím vytáhla z kabelky telefon. Bylo už třičtvrtě na čtyři. Měla zpoždění. Už před patnácti minutami měla stát o pá metrů dál, přímo před skleněnými dveřmi nákupního střediska, ale místo toho byla tady. Povzdechla si a vyzvánějící telefon zase zandala. Znovu se zadávala na hemžící se dav lidí u fontány před vchodem do Trianglu a konečně našla, koho hledala. Čekal tam s telefonem u ucha a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Hledal ji, zatímco ona jenom postávala opodál a sledovala, jak tam zoufale přešlapuje. Už nepůsobila tak klidně, ba naopak. Sklesle s lítostivým výrazem pozorovala toho vysokého kluka s blond vlasy, co se jí stále snažil dovolat. Přála si za ním jít víc, než cokoliv na světě. Dneska spolu měli navštívit kino. Setkali by se znovu po dlouhých 3 letech, co se neviděli. Za tu dobu se toho hodně změnilo. Hodně, ale ne to, co k němu cítila už od prvního okamžiku jejich známosti. Mělo to být ideální rande, bylo by ideální, ale ona věděla, že k němu nesmí dojít..
Před třemi lety stála před Trianglem úplně stejně jako teď on. Zoufale psala textovky a pořád dokola vytáčela jeho číslo. Ignoroval to stejně, jako teď ona sama. Tehdy nepatřila k nejkrásnějším dívkám své generace. Ba naopak, lidé ji za zády pomlouvali, že je ošklivá. Vždy ji to trápilo až do dne, kdy se objevil ten blonďák s podmanivým úsměvěm. Zamilovala se od prvního okamžiku. A věřila mu. Až do chvíle, co čekala celou hodinu před kinem. Pochopila, že on nepřijde, že si z ní jenom utahoval.Od té doby se změnilo hodně věcí. Ona už nebyla jen malá ustrašená dívenka s nadváhou a nečesanými blond vlasy. Teď tu byla sebevědomí vysoká hnědovláska se štíhlou postavou a hypnotizujícíma modrýma očima. Z ošklivého kačátka vyrostla krásná labuť. On ale neměl ani tušení, že už mu nevěři jako dřív. Po více než dvou a půl letech ji zahlédnul znova, v plné kráse. Nebyl si jistý, jestli na ten krutý žert z deváté třídy už zapomněla, ale i přes jisté obavy se rozhodnul ozvat se jí. K jeho potěšení si na tu záležitost nejspíš už ani nevzpomněla. A tak všechno začalo znovu. Sbližování nejdříve jen přes textovky a později i telefonáty probíhalo hladce, možná ještě lépe než tehdy. Byl si téměř stoprocentně jistý, že mu bezmezně důvěřuje, jako tehdy. S tím rozdílem, že tentokrát myslel vážně každé slovo, každou větu. Jenže ona nezapomněla ani na minutu. Kdykoliv měla pocit, že se vznáší v oblacích, musela si připomenout, proč mu vůbec dovolila, aby se k ní opět tolik přiblížil. Přála si, aby prožil tu samou bolest a zoufalství, jako tehdy prožila ona...
Sklonila halvu a vyrazila k přechodu pro chodce. Když přecházela silnici, vypadalo to, jako když míří s ostatními k obchodnímu centru, ale hned co došla na na chodník, zamířila doprava na autobusovou zastávku. U srdce cítila ostrou a bodavou bolest, co se postupně rozlévala do každé buňky jejího těla. Poznávala jí moc dobře. Přesně takhle se cítila, když před třemi roky odcházela. Ponížená, poražená se zlomeným srdce. Teď to možná bylo ještě horší, když věděla, že tentokrát je to její volba."Anno!" zaslechla z dálky jeho hlas. Doufala, že si jí nevšimne, že se ztratí v davu. Neohlížela se, jenom přidala do kroku. On se prodíral skupinou lidí a snažil se jí dohnat. Veděl, že ho slyší, byla sice daleko, ale ne tolik. Nedokázal si vysvětlit, proč od něj utíká.
Z křižovatky vyjel autobus číslo 32 a za pár okamžiků zastavil na zastávce. S těžkým srdcem ho doběhla a ještě než nastoupila, otočila se jeho směrem. Stál tam a zmateně jí pozoroval. Věnovala mu zlobný a zároveň ublížený pohled, díky kterému všechno pochopil. Anna nastoupila a vzápětí se za ní zavřely dveře. Autobus se pomalu rozjel a Anna se s těžkým srdcem lítostivě zadívala jak tam zničeně stojí s telefonem v ruce a sleduje, jak mu odjíždí. To už to nevydržela. Zhroutila se na sedačku a dala se do usedavého pláče. Obklopovala ji nesnestelná bolest z nešťastné lásky, ale necítila žádné výčitky vůči sobě samotné. I přes to všechno trápení a slzy, co jí teď budou dlouho provázet, jediné co cítila, byla hrdost.