Jsme spolu!

Dívám se na prázdný list papíru a přemýšlím, čím ho zaplnit. Ráda bych na něj přenesla alespoň malý kousek toho, co se ve mně odehrává, ale obávám se, že to nepůjde. Každý to zná. Tak strašně rád by tomu druhému řekl, co se vlastně děje, avšak v hlavě je toho tolik. Neví kde začít, jak to zformulovat a uhladit, aby to posluchač pochopil. Začínám přemýšlet a na tváři mi hraje lehký úsměv.

 

Neumím ani spočítat, kolikrát jsem o tom dnu snila. Přála si, abychom byli pár, který se vodí za ruce, líbá, hledí si navzájem hluboko do očí a je tu jeden pro druhého. Po čase, kdy jsem se smířila s přátelstvím, se však stalo něco, co mi obrátilo život vzhůru nohama. Prostá věta. Zamiloval ses. Tento fakt mi rozbušil srdce touhou po tobě. A teď?

 

Jsme spolu. Touto větou bych vlastně mohla skončit, ale spíš je to pouhý začátek. Ano, jsme. Proč tedy mám tendenci pokračovat tím hloupým slůvkem ale. Vím, jaký jsi a jaká jsem já. Ani jeden nejsme dokonalý, i když ty si to o sobě myslíš. A já si teprve v této chvíli uvědomuji, jak jsme odlišní. Známe se už tak dlouho, přesto mi přijde, že tě teprve poznávám.

 

Vzdychnu a nakloním hlavu na stranu. Každý se díváme na lásku jinak. Ty vidíš pod pojmem vztah hlubší přátelství. Důvěřuješ, cítíš, reaguješ. Nejsi romantik, který má potřebu dávat najevo lásku, touží ji cítit a hýčkat. Jsi realista. Já jsem ti pravým opakem. Kolikrát sis mě už dobíral, že se na tento cit dívám jako na film, kde láska zvítězí. Pokyvuji. Dávám ti za pravdu. Ano, toužím po vztahu, kde se láska nevyjadřuje pouze fyzicky. Ty se nezměníš a já také ne.

 

Tichem prolétne zvuk příchozí sms a já zvědavě vytáhnu mobil. Já o vlku a vlk… Přečtu si zprávu, pak znova a ještě jednou. Musím se usmát. Ano, jsou chvíle, kdy vím, co cítíš. Tvá písmenka mě v tom utvrzují. Ovšem jsou poté chvíle, kdy mi přijde, že jsme více přátelé, než cokoli jiného.

 

A nakonec jsou dny, které mi dávají sílu jít dál a věřit, že k sobě patříme. Ty dny trávíme spolu. Bok po boku, ruku v ruce a já v tvém objetí. Každý tvůj polibek zaceluje trhlinky. Ale co je jeden den lásky na x dní přátelství? Žaludek se mi stáhne strachem. Jsme spolu, přesto se nemohu zbavit té bolesti na hrudi. Proč tam je? Co je sakra špatně?

 

Myslím, že to vím, přestože si to nechci přiznat. Jsme každý tolik jiný. Bojím se, kdy si to uvědomíš i ty. Nemyslím naše škádlení, kdy si navzájem dobíráme jeden druhého, ale hádky, ve kterých se projevují naše povahy.

 

Na tváři ucítím vlhkou horkost. Pomalu rukou setřu osamělou slzu a snažím se nevnímat hlásek v mé hlavě.

„Proč jste tedy spolu, když tu bolest cítíš dál?“

 

Přemýšlím. Znám odpověď. Je vyrytá v srdci. Protože ho miluji.

„Je ti ale jasný, že on nikdy nebude jako ty?“

 

Ušklíbnu se. Vím to.

„Jsi na to připravená? Nebude ti chybět to, co on ti nedá?“

 

Mlčím delší chvíli. Budou mi chybět slova, která mě pohladí po srdci, ale i na to se dá přeci zvyknout.

„Není ten pravý!“

 

Nemyslím si. Ačkoli mě svým způsobem trápí, pořád je to on, na koho myslím po probuzení a s jehož tváří usínám. Stále vím, že je má radost.

Kdo ví, jak to dopadne. Do té doby si tě chci užívat plnými doušky, abych měla co nejvíce vzpomínek. Každý den se mi přece nestane, že bych chodila s panem úžasným a dokonalým, který si nikdy nebere servítky, myslí si, že něha se maže na chleba a jeho nejsilnější zbraní je cynizmus.

 

Jediné, co se u mě změnilo je snad… Pamatuji si, jak jsem na začátku říkala, že si umím představit, že bych s tebou byla napořád. Teď už si to nějak představit neumím, ale věřím v to. Do vztahu se jde přeci s tím, že je to navždy.

 

A kdyby nám to nevyšlo? Vím, že bychom zůstali kamarádi. S nikým se přeci nezasměješ tak jako se mnou. Na tom ale nezáleží. Důležitá je přítomnost. A ta hlásí jediné.

Jsme spolu…