noci, kdy se nespí

Tu noc nemohla spát. Ležela na samém okraji postele tak, jakoby ležel vedle ní. Protože dneska tu měl ležet. V přehrávači cédéčko, který by hrálo, kdyby tu byl. Protože on tu dneska měl bejt s ní. Bylo jí smutno. Jenomže co měla dělat, když jí bylo smutno? Nemohla dělat nic. Mohla jen křečovitě zavřít oči a snažit se usnout... Ale nedělala to, protože věděla, že čím víc se bude snažit usnout, tím menší to bude mít účinek. Koukala do tmy pokoje a objímala polštář, jakoby to byl on. Protože on tu dneska měl bejt s ní. Pustili by si film a nedokoukali by ho, tak jako vždycky. Usnuli by v objetí a ona by mu ráno přinesla snídani do postele a on by jí řekl, jak ji miluje. A ona by otevřela okno dokořán a on by se roztomile zavrtával zpátky pod peřinu a naříkal, že je mu zima.
Usnula. Pláč unavuje.

Tu noc nemohl spát. Ležel na samém okraji postele, zády k ní. Poslouchal její pravidelné oddechy a cédéčko, který nesnášel. Zavrtěla se a jakoby si nahlas povzdychla. Otočil se k ní a pohladil ji po vlasech.
Rozkoukávala se. "Jé, ono se mi to nezdálo!"
"Nezdálo," usmál se a naklonil se k ní, aby ji mohl políbit.
Přitulili se k sobě a vychutnávali si ten skoro zapomenutej pocit vzájemný blízkosti. A vychutnávali si ho naplno, ne jako dřív. Tentokrát oba věděli, že je to naposled.
Usnuli. Nejen pláč unavuje.

Probudila se do slaně žlutýho rána a zkontrolovala telefon. Nic. Než vytočila jeho číslo, zkusila si to říct nanečisto. Klepal se jí hlas a než ho dostala do normální až veselé polohy, musela to trénovat asi tři minuty.

Vzbudili se skoro nastejno. A všechno bylo pryč.
"Vibruje ti mikina," upozornila ho.
Natáhl se pro ni, vyndal z kapsy telefon a ani nemusel koukat na displej, aby zjistil, kdo volá.
"Co jí mam říct?"
Přetáhla si přes hlavu tričko, prohrábla vlasy a pokrčila rameny. "Že si teprve teď vstával... Ani nebudeš moc kecat."
"A když se zeptá, kde sem?"
"Tak řekni, že v posteli. Nebude se ptát, jestli ve svý, haha. Neboj."
Zasmál se a zvedl telefon.
"Ahoj."
"Čau! Vzbudila jsem tě?"
"Trošku."
"Promiň..."
"Prominuto."
"Přijedeš dneska, broučku?"
"To bych moh."
"Tak tě budu čekat, jo?"
"Tak mě čekej. Hladovýho."
"Dobře, budu tě čekat. Hladovýho. Tak zatim pa..."
"Pa."

Hned jí bylo o něco líp. Dneska si to vynahradí. Vysvětlí jí, proč včera nemohl přijet. Pustí si film a nedokoukají ho, tak jako vždycky... A takyže jo.

* * *

Tu noc nemohla spát. Ležela na samém okraji postele tak, jakoby ležel vedle ní. Tak jako včera. V přehrávači cédéčko, který nesnášel a který hrálo, když tu byl s ní... naposled. Bylo jí smutno. Jenomže co měla dělat, když jí bylo smutno? Nemohla dělat nic. Mohla jen křečovitě zavřít oči a snažit se usnout... Ale nedělala to, protože věděla, že čím víc se bude snažit usnout, tím menší to bude mít účinek. Koukala do tmy pokoje a objímala polštář tak, jako včera objímala jeho.
Usnula. Pláč unavuje.

Tu noc zase nemohl spát. Ležel na samém okraji postele, zády k ní. Poslouchal její pravidelné oddechy a cédéčko, který miloval. Zavrtěla se a jakoby si nahlas povzdychla. Otočil se k ní a pohladil ji po vlasech.
"Ahoj," řekla roztomile rozespale.
"Čau," usmál se a naklonil se k ní, aby ji mohl políbit. Přitulili se k sobě a vychutnávali si ten pocit vzájemný blízkosti. A vychutnávali si ho naplno. Ona kvůli včerejšku a on... kvůli včerejšku.
Usnuli. Nejen pláč unavuje.

Probudila se do slaně žlutýho rána a zkontrolovala telefon. Nic. Než vytočila jeho číslo, zkusila si to říct nanečisto. Klepal se jí hlas a než ho dostala do normální až veselé polohy, musela to trénovat asi tři minuty.

"Hmm?"
"Ahoj Honzíku..."
"Ahoj beruško..."
"Kde jsi?"
"V posteli," zasmál se a ona se zarazila.
"Ve svý?"
"Cože?"
"Ve svý?"
"No ve svý, v čí asi jiný?"
"Nevim. Přijedeš dneska?"
"Přijedu dneska. Ještě ti cinknu."
"Oukej. Tak zatim."
"Zatim," ukončil hovor, telefon odhodil a otočil se zpátky k ní.
"Dobré ráno."
"Dobré," protáhla se a promnula si oči. "To s tou postelí bylo dobrý. Vlastně si jí ani nemusel lhát..."
"No, dyť my si nelžem," zasmál se hořce a šel se osprchovat.