Mé zničené Mládí 1

1.Kamarádsví?
„No ták, stávej“ zatřásla jsem pořádně sestrou, a ta se jen překulila a spala si klidně dál, a přitom si ještě chytnula peřinu, abych ji nemohla sebrat jak to dělám vždycky.
„Ježíši, Jessiko “ řekla jsem naštvaný hlasem „nemohla bys prosím tě aspoň jednou normálně vstát?“
„NE!“ ozvalo se někde pod peřinou a já se mohla vzteky pominout.
Vážně, neznám většího spáče než svojí sestru. Prospí většinu svého volného času. No a protože máma chodí brzo do práce, musím ji budit já. Někdy, když má sestřička dobrou náladu (To je jenom tehdy pokud sluníčko dost svítí, tráva se dost zelená, a vzduch není nějak znečištěn velkým množstvím smogu) tak se dá vytáhnout z postele docela lehce. Taková doba nastala za celý můj život asi jenom jednou. Jednou mě napadlo se na ni vykašlat nechat ji spát a jít si po svých do školy. V tomto případě se mi postavil do cesty problém jménem máma. Za to, že jsem nechala sestru zaspat mi napařila tolik trestů, že jejich napsaní by překonalo oba biblické zákony.
„No tak Jess“ zkusila jsem to ještě jednou „nechovej se jako malej harant“. Přemlouvat ji bylo marné a na podplacení jsem zase neměla dostatek peněz. Zkusila jsem ještě jednou sebrat peřinu, ale držela jak přikovaná. Tohle už bylo na moje nervy moc. V záchvatu vzteku, který byl doprovázen nadšením z toho že tuhle křivárnu mohu udělat(i když si to nejspíš později odskáču) jsem napustila kýbl vodou(studenou) a bez jediného zaváhání jsem to na tu naši „spící princeznu“ vylila. Pak to šlo ráz na ráz: Jessika se probudila a ještě celá mokrá mi vjela do vlasu.
„Jseš totální psychopat“ řekla mi, když se mi podařilo oddělit její ruku od mých vlasů. „To si ještě odskáčeš to mi věř“ a začala mě časovat takovýma nadávkama, které by ji záviděl leckterý dlaždič.
„Má to svou výhodu“ řekla jsem s úšklebkem „nemusíš si dneska mýt hlavu“ před ponožkou kterou po mě hodila jsem stačila uhnout.
Sestra zamířila do koupelny a stále něco nadávala na mojí osobu. Už si moc nepamatuju co říkala, ale mám takový dojem, že tam figurovali i trpaslíci. Zítra bych ji mohla dát do postele pavouka, to by taky byla sranda-no ještě uvidím.
Ještě než jsem vešla do školy zastavila mě nějaká holka, kterou jsem neznala.
„Ahoj, prosím tě,“ spustila rozpačitě „jsem tady nová a potřebovala bych s něčím poradit…“
„Ne uvítací výbor nepřijde“ odvětila jsem trochu netaktně „škola škrtá rozpočty“
„Cože??“
„No hledáš uvítací výbor ne?“
„Spíš jsem chtěla vědět, kde je ředitelna.“
Ušklíbla jsem se a řekla: „Jsou to ty dveře s nápisem ředitelna.“ Pak jsem rychle zmizela. Neměla jsem náladu se z někým vybavovat. Holka za mnou ještě něco křikla, ale mě to bylo jedno.
Abyste rozuměli, nejsem pokaždé takhle milá, většinou jsem ještě horší. Nikdy mi nedělalo problémy poslat někoho do háje, včetně učitelů nebo ostatních dospělých. Proč bych teda měla být milá na někoho jen proto, že je tady novej. (Jsem zrůda co?)
Ve škole jsem si to namířila hned ke své skřínce. Popadla pár knih, které potřebuji na dnešní den a zmizela za dveřmi třídy.
Ve své lavici jsem si ještě, než začne hodina, vytáhla knížku, abych nemusela sledovat všechny své spolužáky obletující mojí sestru a chválící její nové boty, nebo co.
Tolik jsem se do své knížky „zažrala“ že jsem ani nezaznamenala příchodu učitelky, které byla v patách ona holka, které jsem ukázala svou vřelou milost.
„Ty jsi ta hodná holka co mě tak hezky navedla do ředitelny co?“ řekla suše „jsi tak milá na každého nebo jen na nováčky“
„Na nováčky jen ve středu“ odvětila jsem ji.
Dál jsme se nebavily, protože učitelka začala vykládat své obvyklé bláboly nazývající matematika.
V hodinách matiky s naší třídní učitelkou jsem si připadala vždycky tak nějak hloupě. Teď nemyslím ve stylu, že bych byla blbá jako napůl napuštěné necky, spíš jsem si připadala hloupě kvůli ní.
Naše paní učitelka Vrhocová věděla o matematice stejně jako moje babička o facebooku. Vlastně jsem ani nevnímala, jak se říká, spala s otevřenýma očima. Z mého rozjímaní mě probrala, až moje nová sousedka, jenž zvedla ruku.
„Promiňte,“ ozvala se „ale nějak nerozumím té části o….“
„Na otázky bude čas příště“ odbyla jí učitelka stejně jako to dělá každému, kdo se chce zeptat „teď probíráme tuhle část.“
Sousedka pomalu položila ruku zpět na lavici a zatvářila se jakoby ji bolely zuby.
„Ona ti nedokáže nic vysvětlit“ zašeptala jsem potichu „to co vykládá má naučené nazpaměť, stačí, když tu budeš sedět a poslouchat její uspávací hlas.“
„A nerupnu potom?“
Usmála jsem se, „po škole ti to vysvětlím.“ Vlastně nevím co mě to napadlo, proč jsem jí vůbec nabízela pomoc? Že bych přece měla v sobě špetku lítosti?
„A to bys pro mě udělala?“
„No, můžeme to brát jako odčinění mého milého chování , co ty na to?“
„Jo, přesně tak to beru. Tak dneska? A kde?“
„Nevím, nešlo by to u tebe?“
Jen rychle zavrtěla hlavou „kdepak máme ještě doma spousta krámu“ rychle odvrátila oči, protože učitelka začala pozorovat, že se bavíme a gesty rukou naznačovala ať toho necháme(protože kdyby začala mluvit o něčem jiném, zapomněla by text)
Školní den uběhl rychle a já se s mojí novou spolužačkou Amy domluvila na třetí hodinu v knihovně.
Amy byla malinko vyšší než já, její úzký obličej zdobily kratší černé vlasy a velmi výrazné rty. Oči měla také velmi tmavé a na krku neustále nosila řetízek s lebkou. (Prej si ho vyráběla sama, ale nevím jestli ji mám věřit). Amy měla jednu zásadu, nikdy si nemalovat nehty. Mimo pravého palce na rukou který měla snad každý den ozdobený nějakým nádherným miniaturním obrázkem.
Do knihovny jsem dorazila poněkud předčasně. Ještě jsem si sedla na svůj oblíbený stolek a začetla se do knihy. Opět mě dokázala vyrušit až Amy, která přišla několik minut po třetí.
„Sakra, to je ale depresivní místo,“ řekla bez pozdravu „chodíš tady často?“
„Jo, docela jo,“ připustila jsem „je to jediné místo, kde můžu být úplně sama.“
„A neslyšela jsi o lesích?“
„A neslyšela jsi o úchylácích?“
„No, pravda těch je v lesích plno, za to do knihovny nepáchnou. Já bejt úchyl, tak čekám jen v knihovně.“
Amy byla hodně pohodová, strávila jsem s ní celý zbytek dne a celej jsme ho prokecaly. Bylo to neuvěřitelné, nikdy jsem nenašla nikoho kdo by mi tak rozuměl, s kým bych měla stejné názory a už vůbec né někoho, kdo by mě bral takovou jaká jsem, a ještě mě měl za to rád. Tehdy jsem ještě nechápala jak mi její přítomnost změnila život. Jediné co jsem ten den pochopila, že i já mám konečně kamarádku.