Mé zničené mládí 2

2.soutěž
Hlavní rozdíl mezi mnou a Amy bylo prostředí, ve kterém jsem vyrůstaly. Ona měla oba rodiče a žádné sourozence, já měla jen matku a k tomu krásnou, milou a ve všech ohledech dokonalou sestru. Její rodiče pořád pracovali a na ní neměli čas, moje matka mi zase věnovala většinu svého času(z něhož byly 75% nadávky a 25% snaha nekomunikovat semnou). Další z rozdílu byla také úroveň bydlení. My bydleli v malém bytě jednoho malého paneláku o velikosti malého chlívku (dva plus jedna). Amy měla velký barák o velikosti hradu.
Nemyslete si, že jsem se sní bavila jen kvůli tomu domu, teda abych byla upřímná, ze začátku to tak možná bylo. Její pokoj byl tak obrovitý, a působil na mě jako svatyně. Strávila jsem v něm většinu svého času s Amy. Kolikrát jsme nemusely ani nic říkat, třeba jsem si jen četla a Amy si v rohu v klidu malovala jeden ze svých obrazů.
Všechno u Amy působilo velmi klidně a já tam hrozně ráda chodila. Aspoň mě tam nerušily sestřiny tupé žvásty s kámoškama, které byly u nás skoro pořád, a když už u nás nebyly, sestra s nimi stejně volala na skype.
Jednoho dne, jsem takhle ležela u Amy na posteli a něco si četla. Amy si v pohodě ve svém rožku malovala nějaký štětcem na velké plátno nějaký svůj nový obraz.
Když v tom si zničehonic zabrblala cosi pod nosem a v zápětí mi to oznámila nahlas.
„Meily!“ i když mluvila potichu, její hlas rozléhal po celém pokoji „co si myslíš o tohle obrazu?“
Rychle jsem vstala z postele a přistoupila blíž. Dlouze jsem se zahleděla na onen obraz. Byla na něm jedna krásná dívka hledící na sebe do zrcadla.
„Mlčíš“ oznámila mi po chvíli „když mlčíš, znamená to, že nevíš co říct.“
„Já vím co říct“ řekla jsem zamyšleně „jen nejsem do tebe zvyklá na takové….portréty“
Amy nahodila takový pohled, který značil že nad něčím přemýšlí. „Přihlásila jsem se do soutěže. Přesněji řečeno, byla jsem přihlášena, je to výtvarná soutěž na téma mládí na začátku nového století. Přišlo mi to jako dobrý nápad, chtěla jsem nakreslit něco převratného, ale nakreslila jsem jen tuhle patlaninu.“
Znovu jsem se zadívala na obraz. Holka na něm byla neobyčejně krásná, a celý obraz byl nádherně barevný. Detaily a stínovaní bylo doladěné do posledního puntíku.
„A co přesně to má oznamovat?“ zeptala jsem se.
Amy se zatvářila opět stejně jako před chvíli. „to právě nevím, proto jsem se chtěla zeptat tebe. Ty jsi chytrá, mohla bys na něco přijít.“
„Chceš teda po mě, abych ti to trochu opepřila co? Dobře no, jak že bylo to téma?“
„Mladí na začátku nového tisíciletí“
Trochu mě to překvapilo, že mě Amy žádá o pomoc, a ani nadšená jsem z toho nebyla. „No nevím,moc se mi do toho nechce.“
„Ale Meily, musíš mi píchnout, jseš nechytřejší holka, a ještě k tomu největší negativistka co znám. Můžeš konečně říct světu co si myslíš o naší škole.“
„Myslíš, že mám co říct?“
“Jo!!“
Pomalu jsem vydechla. Mé názory na takové soutěže byly vždy zcela negativní, nesnášela jsem je, nikdy jsem se jich účastnit nechtěla, ale možná má Amy pravdu, mohla bych poukázat na nějaký problém dnešního mladí, mohla bych udělat něco co dělám ze všeho nejraději, šokovat učitele. Třeba by to bylo dobrý.
„Tak dobře,“ prohrásila jsem trochu rozpačitě „půjdu do toho, jen pokud to bude zcela anonymní.“
„To beru“ Amy se úplně rozzářila, jakoby ji snad na té soutěži záleželo „jseš úplná Johanka z Arku.“
„Jen aby mě za ten obraz taky neupálili“
Rozhodly jsem se, že na té soutěži pořádně zapřemýšlíme. Amy se navíc rozhodla, že má strašnou chuť na pizzu a tak jsme hned dvě objednaly. Když je člověk hladovej strašně blbě se přemýšlí, ještě hůř se přemýšlí, když je přejezenej.
„Co to nazvat třeba“ napadlo mě při druhém kousku moji pizzy „krása nesáhá pod kůži, a přidali bysme tam skutečnou kůži. Myslím, že by Jessika kousek svojí darovala."
Amy se zasmála až ji zaskočil kousek pizzy v krku.
Hned potom co se rozkašlala řekla: „Mohla bych třeba udělat portrét tvé sestry a napsat tam, budoucí prezidentka, taky by to bylo dobrý.
„To né“ nesouhlasila jsem „ to by byla možná až moc velká depka. Co ten obraz nechat tak jak je, a k němu napsat zrcadlo zrcadlo, kdo je v zemi zdejší ze všech dívek nepovrchnější.“
A tak to šlo dál a dál. Čím víc nápadů padlo, tím víc jsme se cpaly pizzou a taky jsme se dostávaly dál a dál. Už jsi nepamatuju všechny naše nápady, vím jen že jsme chtěly napsat něco o válce v Uzbekistánu, něco o vánocích v Pákistánu a myslím, že padalo i spousta narážek na Stmívání.
„A co třeba“ řekla Amy, pravděpodobně byla taky přecpaná protože mluvila velmi pomalu a těžko „ tam nalepit mucholapku a napsat, je důležité býti přitažlivý.“
„To by fungovalo, jen kdyby tam na ní byly mouchy.“
A tak jsme tam seděly a přemýšlely a nemohly na nic přijít. Bylo už docela pozdě, rozhodla jsem se jít konečně taky domů. S Amy jsme se domluvily, že budeme přemýšlet zase zítra. Jen z těží jsem se zvedla. Pizzou jsem byla tak přecpaná jak nikdy v životě.
„Hele zbyly dva kousky, nechceš je domu?“ zeptala se mě Amy
„Ne díky, už tak se mi chce zvracet“ a v tu ránu mě to napadlo. Skvělý nápad, který jsme konečně mohly použít.
Ale o něm zase příště.