MIKE - KUŘE BEZ HLAVY

MIKE - KUŘE BEZ HLAVY
Všechno to začalo jednoho zářijového dne roku 1945. Vedl jsem si prostý, leč příjemný život. Všechen svůj volný čas jsem trávil na zahradě před domem, kde jsem se svými vrstevníky prováděl různé klukoviny. Náš dům nebyl ani velký, ani malý, ani starý, ani nový. Byl tak nějak akorát. Oprýskaná omítka se den za dnem odlupovala, ale základy i zdi byly stále jako nové. Den ubíhal za dnem, a já si stále žil svůj spokojený život. Jedl jsem kolik jsem chtěl a kdy se mi zachtělo, měl jsem svobodu. Ale málokdy jsem měl povoleno odejít až za plot. Pak jsem ale jeden den nedostal najíst. Nevěděl jsem proč, ale byl jsem sytý z dřívějška, tak jsem tomu nepřikládal takovou váhu.
Druhý den jsem nedostal snídani, a to už mi přišlo podezřelé. V tom se najednou ve dveřích objevila postava. Přes ranní slunce jsem jí špatně rozpoznal, byla asi 185 centimetrů vysoká, hustý plnovous se z brady tyčil jako nezkrocený prales. Pod vybledlými lacláči byla vidět bílá kostkovaná košile. Pak jsem poznal kdo to je. Řekl jsem si: ''A! Hurá! Konečně dostanu najíst!'', ale onen muž měl trochu jiné úmysly. Přišel ke mně a pravil: ''Tak, určitě si lámeš hlavu s tím, proč jsi nedostal dva dny najíst. No, to je prostý. Dneska přijede na večeři moje tchýně a já si chci šplhnout. Proto mám v úmyslu upíct kuře, a protože je tchýně opravdická labužnice, udělám ho i s krčkem. No, a ty budeš dneska večeře.''
Srdce mi bilo jako zvon: ''To myslí vážně? Chce mě sníst? Ale proč? Tady na zahradě jsou daleko hezčí kohouti než já!'', ale to už bylo pozdě. Pán už mě chytil pod krkem, prudce mne zvedl a položil na špalek. Začal jsem se modlit ''Drůbeží Pane náš, jenž jsi na Nebesích, smiluj se nad hříšným kohoutkem...''
''Tak se připrav, kamaráde. Slibuju, že to bude rychlý a nebude to bolet.''
ŠVIH, PRÁSK! A najednou tma. Ale ne, co to v té tmě cítím? Šílená bolest. Bolí mě krk... a necítím zobák! Pán přece slíbil, že to nebude bolet! NIKDY NEVĚŘTE LIDEM!!!
Začal jsem utíkat po zahradě s myšlenkou, že to snad přestane bolet. Běhal jsem hodiny a hodiny, než se najednou ochladilo. Říkám si: ''Takže, teď už jsem mrtvý? Co se mnou teď bude? Ale počkat, když už jsem mrtvý, jak to, že pořád nic nevidím? Dobře, chápu, nemám hlavu, jasně, hrozně vtipné, všichni se smějte, ale neměla by mi hlava v Kuřecím Nebi zase narůst?'' Uvažoval jsem dál a dál, uvažoval jsem nad bolestí, která nepřestávala, uvažoval jsem nad tím jak je život pomíjivý, až najednou chlad ustal a vystřídalo ho teplo. Cítím teplo ze Slunce...
Nevím jak je to možné, ale i přes můj menší handicap (ano, chybí mi hlava, jen se všichni posmívejte) jsem stále slyšel. Čas od času jsem slyšel procházet pána, slyšel jsem, jak sype zrní ostatním ptákům a já měl větší a větší hlad. Pokoušel jsem se zobat, ale bez zobáku to šlo opravdu těžko. Už se mi sice dýchalo lépe, neboť jsem přestal krvácet, ale hlad neustával. Až asi o tři dny později se konečně pán slitoval a vzal mě do náruče. Říkal jsem si: ''Tak že by mě už konečně utratil?'', ale pán jenom řekl: ''Tak poď kamaráde, zavezu tě k doktorovi.''
Poprvé v životě jsem směl jet v autě vepředu! Byl to pickup staršího typu, korba měla ještě dřevěné zábradlíčko, ale motor byl z nového Fordu. Oranžový lak byl na mnoha místech porušen korozí, ale vůz stále jezdil skvěle.
''Tak jsem tady s tim kohoutem, doktore.''
''Á, ano, zdravím vás, pane. Dáte si kávu? Nebo čaj?''
''Ne, dík, hned musim zas letět, to víte, starej farmář má furt něco na práci.''
''No... Dobrá... Tak se vám na toho kohoutka podíváme. Hm, zajímavé, velice zajímavé. Nemá hlavu, ale přesto žije...''
Pak doktor pánovi řekl nějakou historku o tom, jak je možné, že žiju i bez hlavy. Šlo prý o nějakou shodu náhod, kdy mi sraženina krve zastavila krvácení a krevní oběh se tedy znovu uzavřel a mohl fungovat. Moc tomu nerozumím, ti doktoři jsou přeci jenom o moc chytřejší, než nějaký kohout z Colorada.
''...aha, chápu. Tak díky moc, doktore! Mějte se pěkně!''
''Nashle, pane, a až se tady Mikovi zase něco přihodí, přijeďte.''
Vyšli jsme od doktora a pán se jenom tiše smál. Rozuměl jsem pouze dvěma slovům, která si stále opakoval dokola: ''Budu boháč! Budu boháč! Budu boháč!''. Já jsem nějak nechápal, proč se z něho stane boháč, ale nechtěl jsem mu kazit tu radost. Jeho slovům jsem porozuměl až o pár týdnů později, kdy jsem se objevil v Salt Lake City. Nechtělo se mi tomu ani uvěřit, Salt Lake City je přeci 250 mil od Fruity!
Byl jsem zrovna někde na nějakém trávníku, když jsem slyšel kroky mířící ke mě. Byli to asi 3 páni, co se mezi sebou bavili. Rozpoznal jsem pánův hlas, ale ty druhé dva muže jsem nepoznal. Jeden místo R říkal V a ten druhý mluvil velice rychle. Bavili se o mě.
''Tak tohle je tedy ten bezhlavý kohoutek?''
''Jojo, to je von. Před pár tejdny jsem dělal večeři pro tchýni a on měl bejt hlavní chod. Ale useknutá hlava ho zřejmě moc netrápí.''
''Velice zajímavé, velice zajímavé. Vy jste tedy pvijel ze Fvuity až v Colovadu? No, věvím, že jste se sem takovou dálku nepotácel zbytečně. Podepíšeme smlouvu, budete tady s Mikem jezdit po Spojených Státech Amevických a spolu s dvouhlavou kvávou a páv dalšími ''nepovedenými'' zvívaty budete mít vlastní show. Lidi budou platit deset centů za pvedstavení. Pokud vám to dobve půjde, můžete si vydělat až 4000 dolavů měsíčně.''
''Čtyry tisíce?! Proboha, tak to budu ve vatě! Díky Miku!!!'' řekl pán, a chňapl po mě, div mě nezardousil.
Jak páni řekli, tak se i stalo. Jezdil jsem po státech a měl svou vlastní show. Několikrát denně jsem byl krmen přes jakési kapátko a byl jsem celkem spokojený, dokonce jsem nabral další asi dvě a půl kila, což je na moje plemeno velice slušné.
Zrovna jsme měli namířeno do dalšího z mnoha amerických měst a pán se potřeboval vyspat, proto nám pronajal motel. Pak se mi ale do mého, už tak dost zmateného, života postavila další nepříjemná překážka. V noci jsem se udusil.
A jak se mám teď? Naprosto skvěle! Jsem v Kuřecím Nebi, jím kdy se mi zachce a co se mi zachce, mám tu spoustu slepic, se kterými se můžu, ehm, bavit a hlavně - mám zase svou hlavu!
Tak, tohle byl můj příběh. Bylo mi ctí vám odvyprávět svůj život. Přeji vám, aby se vám nepřihodil podobný osud jako mě. Věřte mi, nemít hlavu je fakt na houby.

Podle skutečné události napsal Dave Kadlec 17.12.2012 na základě článku z časopisu Maxim, ze zářijového čísla vydaného roku 2011.