Mé zničení mládí 3

3. Nejhorší narozeniny
Otevírám svoje oči a protahuju se. Ještě se na chvíli zadívám do stropu, jakoby na něm mělo být snad něco zajímavého, pak už vyskočím z postele a zaparkuju svůj zadek v koupelně, kde si se snahou vůbec nekoukat do zrcadla vyčistím zuby a umyju obličej. Po té co se utřu, moje oči stejně o zrcadlo zavadí, bohužel. Moje rozčepýřené tmavé rozcuchané vlasy ještě trochu upravit dokážu, ale svou bledou tvář už ne. No co se dá dělat Meily, mohlo by to být horší. Vejdu do pokoje a oblíknu se. Pak už konečně připravím krásně probuzení pro sestru. Včera jsem si od Amy vypůjčila CD toho nejtvrdšího metalu. Pustím ho svojí sestře co nejvíc nahlas. Hned jak zahraje první tón sestra vyskočí z postele a vjede mi do vlasů. Moje právě upravené vlasy (který jsou hrozný i tak) padnou za vlast.Opět se o sobě dovím, že jsem magor, psychopat a bůhví co ještě. Pak je to zase ona kdo vpadne do koupelny. (Stráví tam ale mnohem více času). Já pro změnu zavítám do kuchyni, kde na mě čeká nachystaná svačina. U té moji nic není ale u svačiny pro Jess si všimnu malého papírku. Na něm je napsané všechno nejlepší Jess a několika křížky naznačená pusa.
Už jsem vám to nejspíš říkala, ale třeba trpíte ztrátou paměti, já a sestra jsme dvojčata a to kromě toho, že vypadáme v podstatě podobně(jen Jess používá make-up, stará se o své vlasy a neumí napsat svoje jméno) máme i narozeniny ve stejný den. Narozeniny, pro slečnu dokonalou nejlepší den v roce, pro mě den jako každý jiný. Každý rok k nám přijíždí babička a Jess zavalí kupou dárku a já? Já nedostanu vůbec nic. Teď si říkáte, že je to pěkně hnusný, a máte pravdu, je. Nikdy mi to nepřišlo fér, ale babička už je zkrátka taková, někdy vám o ní musím povědět víc.
Nejhorší na tom ale je, že stejně jako se ke mně chová babička, se ke mně začala chovat i moje matka.(nechala vzkaz jen pro ni, pro mě ne). Nejspíš v naštvanosti jsem vzkaz pro Jessiku vzala pokrčila a hodila do koše. Teď už to ale řešit nebudu, musím do školy.
Cesta do školy mi trochu zchladila hlavu, navíc mě před školou už čekala Amy se svou konečnou verzí našeho plakátu. Po pozdravu jsme rychle zamířili do kabinetu učitelky výtvarky, kde jsme ho měli poprvé někomu ukázat.
Učitelka výtvarky na nás už čekala a doslova se klepala nedočkavostí. Hned jak jí Amy ukázala naši společnou práci na rtech se ji vykouzlil úsměv.
„Ta je nádherná!“ užasla nad holkou nad obrázkem, pak ji oči klesly dolů kde byla připsána básnička. Tu přečetla nahlas: „Ví co je to krása zdejší, chce být ještě hubenější, a než se kdo naděje, večeři tajně…“ zarazila se a vyčítavě koukla po Amy „vyzvrací. Amy? Mě to nepřipadá legrační.“
„No, mě taky ne…“ zakoktala se Amy a střelila po mě tázavým pohledem
„Přijde ti snad zábavný žertovat o anorexii??“
„Nne to ne… já totiž“ koktala znovu a rychle do mě šťouchla abych začala mluvit
„Není veselé tohle psát jen proto, že ty sama takový problém nemáš!“
Amy do mě drkla znovu, já vydechla a spustila: „nemá to být vtipné“
„A co tím vlastně chcete říct?“
„Chceme říct to,“ začala jsem bez rozmyslu „že dávat důraz jedině na vzhled muže mít někdy přímo katastrofické následky. Ta holka na obrázku je moc krásná a vaše první reakce bude, je mladá, krásna tak přece musí být i šťastná, ale třeba to tak není, třeba za tu krásu musí taky něčím zaplatit.“
„To je pěkné,“ pochválila mě učitelka „ale musely jste to holky říct takovýmhle vulgárním jazykem?“
„Slova byla voleny úmyslně. Chtěly jsme udělat kontrast mezi její krásou a získaly si pozornost, nejspíš šokem.“
Učitelka si začala dílo zamyšleně prohlížet. Chvíli kolem něho chodila a koukala na něj stále z větší a větší blízky. Když už byla úplně nejblíže, konečně promluvila.
„Víš Amy, tohle je skutečně krásný obraz a vlastně i svým způsobem se snaží něco sdělit, co bys řekla kdybych ho přihlásila?
„Nemám s tím problém“ pokrčila rameny Amy.
„Výborně, hned po vánocích bude poslán do soutěže.“
Rychle jsme odešly z kabinetu a zamířily si to do třídy.
„Víš Amy“ řekla jsem ji potichu „až se budeme zase příště hlásit do nějaké soutěže, připomeň mi abych ti napsala co máš říkat.“
Ve třídě to bylo přímo strašné. Samozřejmě, všichni věděli, že má Jessika narozeniny, proto se kolem slečny důležité vytvořil okruh celé třídy, ve kterém ji jeden po druhém přáli štěstí zdraví lásku atd..
„Co to dělají?“ zeptala se mě Amy a nechápavě hleděla k hloučku přejících
„Nejspíš nějaký úchylný rituál“ zasmála jsem se „bude to něco pro zmizení pupínků.“
Amy se hlasitě zasmála „ale ona přece slečna dokonalá žádný pupínek nemá.“
„Tak vidíš funguje to.“
Amy se snažila přisunout blíž, ale já nechtěla aby zjistila co se tam děje, proto jsem ji začala strkat zpátky k naši lavici. Pak začala celá třída zpívat, hodně štěstí zdraví.
„To je divný,“ zamumlala si pro sebe, pak zamířila ke svému místu „že by měl někdo narozeniny?“
Při textu hodně štěstí milá Jessiko hodně štěstí zdraví Amy naskočila ze židle. Hned v ten moment po mě vrhla vražedný pohled.
„Proč si mi neřekla, že máš narozeniny?“
„A není to jedno?“ mávla jsem rukou „je to jen den kdy jsem o rok starší“
„Není to jedno Meily, mohla jsem ti sehnat nějaký dárek“
„Já žádný dárek nechci! Ani nepotřebuju!“ vyhrkla jsem trochu ostřeji než jsem sama chtěla.
„Ale no tak Meily“ zamračila se na mě „je prima dostávat dárky, a já je lidem ráda dávám, na tom přece není nic špatného.“
“zapomeň na to, pro mě jsou narozeniny jen dalším otravným dnem mého života, jen se koukni tamhle na ty.“ Ukázala jsem prstem na zbytek třídy, která právě dávala Jessice hopla „snaží se aby Jess byla šťastná, ve skutečnosti je to ale vůbec nezajímá, nebýt facebooku ani neví, že nějaké narozeniny jsou.“
„Přeháníš to“ zakroutila hlavou Amy. Víc jsme se o tom nebavily.
Když jsem šla s Amy ze školy domů, chtěla jsem se stavit k ní a trochu se učit. Sotva odemkla hlavní vchod ze síně na ní vystartoval neznámý chlap a objal ji kolem krku.
„Tati“ vyhrkla štěstím bez sebe a skočila mu do náruče.
Táta Amy byl zpěvák jedné popové kapely a doma moc často nebýval. Jednou za čas se vždycky vracel domů a pak Amy tahal po všech různých akcích jako byl bowling, pizza, divadlo, kino, bowling pizza atd… Amy byla po celou tu dobu šťastná a na mě neměla čas. Jsem ráda, že má svého tátu a všechno jsem ji přála, zároveň jsem ji ale tohle všechno záviděla. Přesně v tuhle chvíli jsem si vzpomněla na svého tátu, o kterém nevím vůbec nic. Jedinou mou vzpomínkou na něj je stará černobílá fotka. Je na ní mladý chlápek s rozcuchaným hárem. S kytarou v jedné ruce a plyšovým medvídkem v druhé ruce.
Zvláštnost na tom medvídkovi bylo pár japonských(nebo finských) znaků umístěné na jeho hrudi. Žádnou další památku na otce nemám.
Odemkla jsem dveře a vpadla do bytu. Z kuchyně mě pozdravila máma. Něco jsem zahučela a rychle vpadla do pokoje. Sundala jsem si tašku za zad a vpadla do postele.
„Meily všechno nejlepší“ houkla na mě sestra, která si u zrcadla česala vlasy.
„Tobě taky“ odvětila jsem rychle a sedla si.
„Za chvíli tu bude babička“
„Dík za varování“ usmála jsem se. V tu mi padlo něco do oka, něco co mi rozbušilo srdce. Na posteli od Jessiky ležel přesně ten samý medvídek co je na tátově fotografii. Byl celý křiklavě růžový a na hrudi měl přesně ty stejné znaky. Rychle jsem ho popadla do ruky, abych si ho prohlédla.
„kde jsi to vzala??“ zamávala jsem Jess medvídek před obličejem.
„Přišel v tom balíku co mi poslal táta“ pokrčila rameny.
„A poslal taky něco mě?“ tázala jsem se
„Nevím o tom, mě přišlo jen tohle“
„CO NA TOM BALÍKU BYLO NAPSÁNO!!“ nemám ve zvyku moc zvedat hlas, ale teď jsem byla celá bez sebe. Jessika se na mě podívala stylem tobě snad hrabe? A odvětila „Co by tam bylo moje jméno“
„Jenom tvoje nebo i moje?“
„Jenom moje“
Nechápala jsem to, proč otec posílá něco jí a neposílá nic mě. V tom do pokoje padla máma
„Co se tady zase děje!“ hodila po mě vražedný pohled jako bych snad za vše mohla já
„Tohle“ odvětila jsem a ukázala jsem ji medvídka. Nikdy jsem neviděla, že by matka měla tak vyděšený pohled, leda snad při rozhovorech s babičkou.
„kkdes to vzala?“ zakoktala se
„Kdybych to asi vzala, táta to poslal“
„Tobě to poslal??“
„Mě ne Jessice.“ Matka přimhouřila oči. Tohle vždycky dělá když je ve stresu. Chvíli tam jen tak stála se zavřenýma očima a já čekala co se bude dít.
„A co poslal tobě?“ otázala se za chviličku
„NIC!!!“ můj hlas se po celém pokoji rozduněl „neposlal mi nic, jak je to možné“
„Třeba ti to teprve pošle“
„Nic mi nepřijde a ty to dobře víš, kašle na mě stejně jako ty!“ Vzteky jsem hodila medvídka do rohu pokoje. Pak jsem rychle vypadla ze dveří. Musela jsem na chvíli ven provětrat si hlavu. Obula jsem si boty a otevřela hlavní dveře. Sotva ve chvíli kdy chtěla babička zaklepat. Zarazila se a chvíli na mě koukala.
„Je doma Jessika?“ zeptala se za okamžik tím svým protivným hlasem
„Ne unesli ji mimozemšťani“ odsekla jsem ironicky a pak rychle zmizela po schodech dolů.
Procházela jsem se dýl, než tři hodiny. Můj mozek byl téměř zavařen díky usilovnému přemýšlení.
Možná to bylo jen náhle rozhodnutí, a nebo nadměrné sledování kriminálky Miami, ale po třech hodinách jsem se rozhodla, že svého tátu musím najít a musím se ho zeptat sama, proč mi žádný dárek neposlal a Jessice ano. S myšlenkou, že to dokážu a taky s tím, že by mi mohla Amy pomoc( detektivky milovala) jsem se vydala domů.