Cesta do pekla

"Cesta do pekla je vydlážděná náhrobky dobrých úmyslů"

Tak to přišlo. Jednou ráno se probudím a všechno je jinak. Divný. Divný je už ten fakt, že je ráno a já jsem se probudila. Že jsem šla včera večer spát. "Spánek je pro chudý!" "Naspím se dost v hrobě!" Jo, tak to bylo. Do včerejšího večera.
Určitě jste taky někdy zatoužili po tom divokým životě, plným pařeb, alkoholu, sexu a drog. Já jsem tak žila, a nebylo to krátce. Ikdyž mi to teď připadá jako vteřina. Vzpomínky se slévají, protože den není ohraničený dobou, kdy vstanete z postele a zas se
do ní vrátíte. Možná tak šukat... pomyslím si a trpce se usměju. Nahmatám po slepu cigaretu a zapalovač. Probouzející se mozek se neubrání myšlenkám a já začínám
bilancovat. "Já už mám jinou ženu a nemam čas se starat o nějakej zkurvenej byt, kde straší!" Slzy. Měly by tu teď být, ale už ani netečou. Došly. Hlavou se mi honí tolik myšlenek a volných asociací, že se ani nedají pochytit. Nedají se zapsat. Zbývá jenom
pocit prázdnoty a osamění. Hlubokou a bolestivou retrospekcí se týrám ještě pár minut. Bez kýženého výsledku. Slzy se nedostaví. Jen nějaký podivný pocit, který nechápu, kde se ve mě bere. A sílí.
Nový začátek!
Ale mám na něj vůbec ještě dost síly? Moje tělo, které jsem několik posledních měsíců úmyslně ničila a drancovala, očividně vydrží víc, než jsem si myslela. A víc, než bych si přála. Nebyla jsem v tom vztahu spokojená. Přinesl mi mnoho bolesti a málo uspokojení.
Opravdu, nebyla, a přesto jsem si přála umřít, když zkončil. Strach z nových začátků může být fakt velký... Potáhnu si z cigarety a syknu u toho bolestí. Další zraňující ale přesto uklidňující retrospekcí se snažím přijít na to, co je na tomhle ránu jiné.
Připadám si jako na pitevním stole. Chybí mi fakt, že je tu někdo jenom pro mě. Dvacet čtyři hodin denně. Chybí mi výlety autem. Chybí mi něčí starostlivost a péče. Náruč, ve které se mohu schoulit a usnout. Číkoliv náruč, což jsem si v podstatě v minulých dnech ověřila... Je jedno, s kým šukám a vedle koho potom usínám. Šukám, tedy jsem?
Racionálně chápu paradox celé situace. Dostala jsem podivnou hříčkou osudu vše, co jsem chtěla. Moje materiálně založená část může plesat. Slavit. Mám vysněný byt, dokonalý byt, po kterém jsem toužila. Je jenom můj... A svobodu. Možnost dělat si opravdu co chci a
naplnit všechny svoje zvrácené potřeby beze strachu, že bych tím někomu ublížila. Nemusím už brát na nikoho ohledy... Takhle jsem to přeci vždycky chtěla, a nebo ne? Měla bych být opravdu šťastná. Zkončil vztah, který byl pro nás pro oba příliš svazující. Jak opojná je chuť svobody!
A já se jí opájela...
Prohlížím si své loketní jamky a stopy po vpichách v nich. Připadají mi cizí. A pak, že se panický strach z jehel nedá překonat! Stačí přijít o pud sebezáchovy. Stačí přijít o pohádku, kterou jsem si snila pět let... Teď není pro koho žít. Nebo je?
"Ty, takový egoista! Zkus teď žít taky chvíli jenom pro sebe." Ale jak se to dělá? Nenašla jsem se v divokým životě, ale ani ten spořádanej není nic pro mě. A zlatou střední cestou jít neumím. Možná tak zlatou jehlou, pomyslím si cynicky. Jo, i o té jsem přemýšlela, pokaždé, když jsem před nástřelem pronášela:"Dneska mě nešetři!" a přála si, ať už to nerozdejchám... Ale chtěla jsem doopravdy umřít? Paradoxně, nechtěla. Ikdyž pud sebezáchovy asi definitivně odešel. Ani, když jsem se předevčírem snažila si podřezat žíly. Mršky! Když je řeč o piku, tak mi samy skoro lezou z ruky, ale když je hledal skalpel, propadly se hluboko do předloktí. Ani tehdy jsem nechtěla umřít, jen jsem nevěděla jak dál... Kombinace kodeinů a neurolů mě prozřetelně oslabila na tolik, že jsem neovládala svoje tělo. Neměla jsem sílu víc přitlačit.
Ale já nechtěla umřít, tak proč? Nechtěla asi není ten správný výraz. Jenom jsem byla sama. A bylo mi jedno, co bude a jestli vůbec něco. Teď už mi to přijde jako docela vtipná ironie. Zpackala jsem vlastní sebevraždu. Už podruhé. Jsem to ale břídil! V prvním případě mě zachránily myšlenky na mámu... I předevčírem jsi mi psal:"Mysli na mamušku, víš jak by byla smutná?" Ale nepomohlo to, efekt se nedostavil. Bylo mi to jedno, mě by pak už nic netrápilo... To je ten můj egoismus.
"Brčko?" přijde mi smska, zrovna když se snažím oslabenou rukou típnout cigaretu. Jo- měla by znít automatická odpověď. Ale mám na něj vůbec chuť? Brka, jointy, hůlo... v minulých dnech u nás konzumované po kilech... Ale k čemu to? Mě už to nebaví. Ani houby, ani perník, ani háčko. Všichni vidí problém v závislosti a já v tom, že mě to přestává bavit. Už mi to nedává nic nového, takže můj zájem opadá. Už mě nebaví žít pro profetovaný probdělý noci a sex s kýmkoliv, kdo překročípráh mýho bytu. Lů teď musí splnit svoji část dohody.
Takže, co dál? Myšlenky, co mě napadají, zaručeně nejsou moje. "Základem každého dne je vydatná snídaně." Kurva, co to je? Kdy jsem naposledy snídala něco jinýho než kafe? To už je tak dávno, že mi to připadá jako pár staletí. A přitom to nebude víc než pár měsíců.
Jsem fixovaná jakousi prapodivnou silou na myšlenku snídaně. Což o to, úmysl je to dobrý, ale styl života se na mém těle přece jen podepsal. Jsem strašně zesláblá. Mám 43 kilo a po cigaretě se mi točí hlava. Zvednu se, ale nízký tlak mě hned zase položí. Mám černo před očima a cítím pověstné bušení krve ve spáncích. Tak jako spoustu minulých dní, kdy jsem si přála, ať to se mnou sekne. Ale teď jen trpělivě čekám až to přejde. Opatrně se zvedám a dělám věci, který normální lidi po ránu dělají. A který já nedělala několik let. Myju si obličej, čistím si zuby, češu se. Házím se do kupy a všechny ty úkony dělám tak automaticky, jako bych je měla natrénované... Pořád nevím, co budu dělat, ale fixace na snídani je jediný pevný bod, co mám. A bude to opravdový jídlo. Celkové vyčerpání organismu mi to docela komplikuje. Sejdu pomalu dolů, do kuchyně. Ranní brčko už je ubalený a čeká na mě. Na podpal.
"Já nebudu." pronesu památnou větu a bavím se zděšenými pohledy všech. Můj "manažer" mi sahá na čelo a ptá se, jestli nejsem nemocná. Ještě včera jsem tvrdila, že jointa nikdy neodmítnu.
Dělám míchaná vajíčka a chleba s plátkovým sýrem. Mám pocit osudovosti. Má to tak být, ale proč, to zatím nechápu. Neměla jsem iluze o tom, že to bude lehký, prolítne mi hlavou, když běžím zvracet na záchod. Po půlce krajíčku chleba a třech lžičkách vajíčka, který jsem žvýkala fakt věčnost. Ale proč ne?
Já nemám ráda jednoduchý věci, jsou moc nudný. Ráda si to komplikuju. A ten pocit čistý hlavy mě zatím baví.
Jsem zvědavá, na jak dlouho!