A tak to chodí každý den

       „Nemám ráda lidi!“ říkám si, když se během necelé hodiny, co sedím na přepážce klientského centra, už nejméně posté ozve protivné pípání.

        PÍPPÍPPÍP

       Koutky úst se mi zvednou do úsměvu, který jsem, za ta léta strávená za přepážkou, dovedla k dokonalosti. Zmáčknu tlačítko na vyvolávacím panelu. Na velké světelné tabuli se, s ještě protivnějším DINGDONG, rozsvítí číslo 253 a směruje návštěvníka úřadu na přepážku čtyři.

 

 

       Rozhlédnu se po obdélníkovém prostoru pro klienty. Sedátka z lamina, imitujícího dřevo, uprostřed místnosti, přimontovaná na kovovém rámu po osmi kusech v pěti řadách za sebou, jsou téměř obsazená. Pár lidí postává u pultíků s tiskopisy a skoro všichni hledí k deseti přepážkám, které se táhnou podél levé stěny po celé délce místnosti. Hezky v řadě, jedna vedle druhé. Ze sedačky vstane muž. Rozsvítily se mu oči. Konečně se dostal na řadu. Uvědomím si, že je vážně obrovský. Já nejsem žádný drobek, ale jemu bych sahala stěží k ramenům. Má prošedivělé vlasy, které už pomalu vzdávají svůj boj a postupně opouštějí pohodlí pokožky hlavy.

 

       Muž se automaticky vydává přesně opačným směrem, než je moje přepážka.

       „No, jestli se ti to líp počítá, klidně to vem odzadu, tvoje volba,“ snažím se navázat s mužem oční kontakt a naznačit mu, kterým směrem se vydat.

       Marně.

       „To je doba, to neumíš napočítat do deseti? Víc přepážek tu nemáš, chlape. Deset, devět,… počkej, kam to jdeš?! Nemusíš se vracet na desítku,…“ Povzbuzuji v duchu muže, jenž okázale ignoroval osm přepážek, okolo kterých před chvílí prošel a zarputile se snaží najít číslo čtyři někde mezi devítkou a desítkou.

 

       Se zaujetím sleduji, jak panika v mužově tváři, každou vteřinou roste. Na čele se mu začínají tvořit kapičky potu. Nejspíš nedokáže pochopit, jak funguje číselná řada. Stále přechází tam a zpět mezi přepážkami devět a deset.

       „No tak, otoč tu hlavu. Jen o centimetr, tam to pokračuje – osm, sedm, šest…“ snažím se zapůsobit na muže telepatií.

       Nic.

       Tvrdohlavě stojí na místě a hledí na velká čísla nad přepážkami devět a deset.

      

       Zmáčknu tlačítko, a na světelné tabuli znovu zabliká červená 253.

 

       Takový tlak muž nevydrží. Nervózně se ohlédne na tabuli, kde naléhavě svítí jeho číslo. Potom, i přes to, že úřednice na desítce právě něco vysvětluje vetché stařence s francouzskou holí, přiskočí k přepážce.

       „Nevim, kam mám jít!“ vybafne na referentku a cpe jí pod nos lístek s číslem.

       Stařenka s holí, kupodivu čiperně, uskočí na stranu. Moudré rozhodnutí. Být o vteřinu pomalejší, muž by ji zcela jistě přimáčkl k dřevěnému pultu.

       Referentka si vezme od muže lístek. Podívá se na něj a vzhlédne ke světelné tabuli. Na té se mezi tím, s hlasitým DINGDONG, už potřetí rozbliká jeho číslo.

        „Přepážka číslo čtyři, pane.“ odpoví referentka nechápavě a mile se na muže usmívá.

       Kapky potu na mužově čele se začínají slévat do větších a jedna za druhou mu stékají v tenkých pramínkách po spáncích.

       „Nejsem blbej, neee!“ houkne podrážděně a propaluje úřednici nenávistným pohledem „Ale kde to sakra je!“

       Referentce zacukají koutky, ale ovládne se. Nakloní se trošku přes přepážku a ukáže muži prstem, kudy se dát k mojí přepážce. Potom se posadí a podívá se na mě. Nemůžu udržet smích a omluvně pokrčím rameny. Na vzdálenost čtyř metrů, nešlo neslyšet vše, co bylo řečeno. Referentka za přepážkou číslo deset to nevydrží a také vyprskne. Stařenka, která vše pozoruje ostřížím zrakem, se k ní přidá. To se s Blážou nasmějí, až jí to bude vyprávět.

 

        Muž, který už udělal několik kroků k vytouženému cíli, se zastaví. Prudce se otočí, a v obličeji celý rudý zařve.

       „To se smějete mně?!“ kdyby mohl, přeskočil by přepážku a s úřednicí zatřepal, jako s králíkem.

       „Já… to… to bych si nedovolila, pane.“ vyblekotá referentka a já se, se slzami smíchu v očích, svezu hlouběji do židle.

       „No proto, to bych si vás sakra podal. Mohla byste bejt moja dcera, tu bych za něco takovýho vyfackoval, až by se jí hlava klátila ze strany na stranu.“ přisadí si muž, jehož obličej dostává nebezpečně nafialovělou barvu. Hrdě, spokojený sám se sebou, odejde k mojí přepážce.

 

       Než dorazí, zklidním se na tolik, abych mohla obstojně reprezentovat náš úřad. Po záchvatu smíchu mi zbyly jen zrůžovělé tváře a jiskřičky pobavení v očích.

       „Dobrý den, co byste potřeboval?“ řeknu vstřícným tónem, který se mi už mnohokrát osvědčil.

       „Dobrej den.“ odpoví muž. „Já bysem chtěl vyřídit důchod. Sem podnikal a už toho mám dost. Vůbec to nende. Ty svině ve vládě obyčejnýho člověka úplně voškubou.“

       Když vysloví svůj požadavek, pohlédnu na něj drobátko s obavami.

       „To máte pravdu, drobní podnikatelé tu nemají zastání. Likvidují je obří řetězce.“ pokyvujíce hlavou, se snažím konverzačním tónem zahrát na jeho notu.

       „Jak řikám, přivedó člověka na mizinu. Darebáci jedni.“ přitaká a zatváří se spokojeně, když uslyší můj souhlas s jeho reptáním.

       „Můžete mi říct rodné číslo?“ snažím se oddalovat to, co budu nucena dříve či později říct.

       „Toď si to naťukněte, já si to z hlavy nepamatuju.“ vytáhne z kapsy značně opotřebovanou občanku a hodí ji přede mě na přepážku.

       Vezmu ji do ruky a v rychlosti naťukám rodné číslo. Jsem si jistá, co uvidím, ale třeba… „Ne! Sakra, že výměna dat mezi úřady funguje zrovna, když to člověk vůbec nepotřebuje.“ zakleju v duchu.

       „Máte to tu všechno v pořádku, oznámení o ukončení vaší činnosti už přišlo z živnostenského úřadu.“ usměji se na něj a zvažuji, jestli nastal ten pravý čas, abych mu to řekla.

       Muž zahlaholí: „Já vim, slečinko. Přišlo mi vod vás jakýsi potvrzení.“ Důležitě mi zamává před očima papírem.

       Usměji se a nenápadně se zhluboka nadechnu. Podívám se na něj a snažím se odhadnout, jak bude reagovat na to, co se chystám vyslovit.

       „Takže…,“ začnu opatrně „co se týká vaší žádosti o důchod, pošlu vás na přepážku číslo deset.“ konečně se odhodlám a rozetnu to. Dávám si na čas, než se na muže podívám. Na vyvolávacím zařízení navolím přepážku a přesměruji jeho číslo tam.

 

       Po chvíli se odvážím vzhlédnout. V jeho tváři se zračí ohromený výraz. Naprázdno otvírá a zavírá pusu a třeští na mě oči. Jeho pokožka mění barvy rychlostí blesku. Chvíli se střídá rudá s nafialovělou a nakonec muž pobledne.

       „Kruci, snad mi to tu s ním nesekne, jaké je číslo na záchranku, 155 nebo je to 158?“ horečně uvažuji a starostlivě se dívám na muže.

       Po chvíli vybuchne a jeho tvář opět zahoří červeně.

       „To si ze mě snad děláte prdel. Teďko jdu odtamtaď! Máte tady v tom nehoráznej bordel, to vám teda řeknu. Já se na to můžu vysrat.“ zařve, zmuchlá papírek s číslem 253 a hodí ho po mně. Rázným krokem vypochoduje z budovy.

       „Tak, nashle zítra.“ řeknu tiše, že to může zaslechnout jedině kolegyně sedící na vedlejší přepážce.

 

       Chvíli ještě koukám na vchodové dveře, jestli se muž přece jenom nerozhodne vrátit a dotáhnout svou misi na úřad do zdárného konce. „Lidi jsou zvláštní. Ten muž tu strávil tolik času a těsně před cílem to vzdá…“ přemítám v duchu. Zpátky do reality mě vrátí pronikavý pípot.

       PÍPPÍPPÍP

       Zmáčknu tlačítko a na světelné tabuli se rozbliká číslo 254. Nasadím vstřícný úsměv a projedu pohledem místnost. Ze židle se zvedá hnědovlasý mladík s pronikavě modrýma očima. Rozhlédne se a vydá se přesně opačným směrem, než je moje přepážka…