Medvědice a medvídě

Medvědice a medvídě

Slunce pražilo do oken a v místnosti bylo čím dál tím větší horko. Okna jsme ale měli zavřená, protože chladný podzimní větřík by nedělal dobře mému stoletému dědečkovi. Když říkám „stoletému“, tak vás tak trochu klamu, sto let mu vlastně není - ne, letos oslavil sto první narozeniny -, a když říkám „dědečkovi“, tak to je další klam - je to manžel sestřenice otce mé babičky z otcovy strany, ale jelikož pro takovouto vzdálenou příbuznost nemá český jazyk žádné přirovnání, tak onomu muži pro zjednodušení situace říkáme s bratry „dědo“.

Nepříjemné parno mi nedalo klidu, a tak jsem šel alespoň zatáhnout rolety, abych prostupu slunečního tepla do místnosti trošku zabránil. Pak jsem si zpátky přisedl k dědovi - vypadal zrovna zamyšleně, tak jsem ho nechtěl vyrušovat. Natáhl jsem ruku na stůl a uchopil skleničku s minerálkou, abych se napil.

„Támhleten velký obraz, co visí na té stěně, ten kreslil můj přítel, akademický malíř Frček,“ začal děda svým výrazným pevným hlasem a ukázal na obraz zachycující listnaté stromky s listy zbarvenými do podzimních odstínů. „Tak vypadal začátek ohromně velkého lesa v Podkarpatské Rusi. Tam jsem strávil dlouhá léta svého mládí - myslím, že mi bylo tak pětadvacet. Jo, pětadvacet, tak nějak, pětadvacet,“ utvrdil svou domněnku několikerým přikývnutím. „To tenkrát po první válce se spojila naše republika se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí,“ chvilku se odmlčel a já si tak mohl alespoň dopočítat, který rok to mohlo zhruba být.

„Byla tam nádherná příroda, to ti povím,“ pokračoval po odmlce, „chodívali jsme tam s mým přítelem na procházky, toulali jsme se po lesích a užívali si krásy panenské přírody,“ vzpomínal a přitom se zahleděl kamsi do dálky před sebe. „V těch lesích našli jednou malé medvídě, které mělo sevřenou tlapku do pytlácké pasti, ale nemohli se k němu přiblížit, protože jeho matka - medvědice - ho chránila přede všemi, co se přiblížili.“

Děda uchopil ucho hrnku a pomalu usrkl teplou kávu, jejíž pronikavá vůně dolehla až ke mně. Když se trochu napil a odkašlal si, pokračoval v příběhu:

„Tak tedy ta medvědice ho chránila a krmila ho a byla u něj téměř pořád, takže nikdo nemohl pomoct tomu ubohému medvíděti. A to se ví, tenkrát z toho byl strašný rozruch, kdo tam asi tu past nastražil - samozřejmě, že se k ní nikdo nehlásil. Noviny o tom psaly…“ náhle se zadrhl a chvilku pozoroval skříň stojící proti němu, jako by viděl celou tu událost promítánu na jejích dveřích. Mezitím jsem si stačil srovnat myšlenky a začal přemýšlet, jaký osud asi dál provázet to nebohé zvířátko.

‚Jak jsou hnusné některé činy lidí, jak odporně se vůbec dokáže chovat něco, co si říká homo sapiens sapiens,‘ říkal jsem si a bylo mi až na zvracení z té ohavnosti, o které mi děda vyprávěl.

„Nikdo se k té pasti neznal. Všechny noviny psaly různé zprávy o medvědici a jejím mláděti. A jako správná máma to malé medvídě chránila a živila, no jo, nikoho k němu nepustila. Byli takoví, kteří se pokusili k medvíděti dostat a osvobodit ho, ale mateřské instinkty medvědice jí říkaly, že tu pas tam položil druh, který je nyní obkličoval. Tak šel den za dnem, až jednoho rána byli pryč oba - medvědice i medvídě. To si představ, ta máma svému mláděti uhryzala nohu, kterou mělo zacvaknutou v pasti, a pak spolu odešli neznámo kam. Co se stalo s medvídětem, to nevím a neví to nikdo, ale asi umřelo,“ zakončil dědeček své vyprávění a zhluboka si oddychl.

Chvíli jsme jen tak seděli, když v tom mi děda povídá: „No a tam jsem strávil své mládí - v Podkarpatské Rusi. A odtamtud mám támhleten obraz, co tu visí na stěně. Ten obraz maloval akademický malíř Frček, můj přítel. Chodili jsme tam společně na procházky. Byla tam nádherná příroda. Hluboké lesy, čistý vzduch. A to bys nevěřil,“ dodal s vážnou tváří, „ jednou v tom lese našli medvídě, které se chytilo tlapkou do pytlácké pasti…“