Trrrm (1)

Pomalu otevírám oči, ale když mnou projede ta strašná psychická bolest, pocit bezmoci a totálního konce pokouším se je zavřít a znovu usnout. Nejde to. Na scénu nastupuje pálení na zápěstí a mě začíná docházet co se stalo. Zmateně šilhám po jedoucím autě a snažím se rozeznat řidiče. Pořád vidím tak mlhavě, že to nedokážu. Konečně zaostřím a poznám svého nevlastního bratra Johna. On byl poslední z těch, kdo mi zbyli a bylo až neuvěřitelné, jaký vztah jsme si dokázali vytvořit za ten ani jé rok, co se zjistilo, že nejsem jedinej tátův potomek.
„No konečně, už jsem se bál že se neprobereš,“ prohodí, zlehka se usměje a otočí se přes rameno, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Bojím se cokoliv říct. Sama nevěřím tomu, že přes to všechno jsem toho byla opravdu schopná. Ani sama nevím, jestli jsem to opravdu chtěla skončit.
„Kam jedeme?“ Zkusím se zvednout ze zadního sedadla, ale ruce se mi slabostí podlomí. Zkusím to ještě jednou, abych na něj viděla, ale nedopadne to o nic líp a tak to vzdám.
„Někam pryč, aspoň na chvíli…kde na to všechno budeš moc zapomenout,“ prohodí tak optimisticky, až mu to ani nejde věřit. Neobtěžuju se mu na to víc odpovídat. Jenom si pod hlavou upravím polštář, který mi tam dal a zavřu oči. Vzpomínám…
Vzpomínám na dobu asi před rokem, kdy jsem ještě byla normální a oblíbená. Kdy jsem měla přítele. Nebyla jsem závislá na práškách ani pravidelných hodinách u psychologa, ikdyž ty moc nepomáhali, ale naši trvali na tom, abych tam chodila.
Sedíme na louce a povídáme si. Já a Jake, já a ten nejlepší kluk jakýho můžu vůbec mít. Já a ten kluk kterej by me nikdy nezradil. Já a on, s jeho studánkovýma očima. Usmívá se a drží mě kolem ramen. Jsme tak šťastní, že si ani nedokážu představit že by to tak někdy nebylo. Sedíme tam a povídáme si o blbostech. Občas mu rukou prohrábnu jeho světlé vlasy protože vím, jak moc to nenávidí. Jen mě vždycky srazí k zemi a vášnivě políbí. Ještě chvilku tam sedíme, ale pak se pomalým krokem, ruku v ruce odebereme ke mně domů. Tam si pobalím všechny potřebné věci a vydáme se k němu. Jeho rodiče nejsou celý týden doma a našim je nějak jedno, jestli spím doma nebo u „kámošky“. Už je dávno tma, když se doucouráme k němu domů. Sednu si k televizi a vybírám nějaký film, aniž by mě zajímalo, co tam vlastně bude a on mezitím vypráská v kuchyni popcorn. Pozastavím film, jehož jméno jsem zapomněla hned po tom, co jsem si ho přečetla a odpochoduju za ním do malé útulné kuchyňky. Obejmu ho kolem pasu a políbím. On mi polibek vášnivě opětuje a vysadí mě na kuchyňskou linku. Mezitím to v mirkrovnce zuřivě praská a jeho polibky se stupňují s praskáním kukuřice. Když už praskají tak rychle, že to nestíhá pokusí se mi sundat triko.
„Počkej si,“ seskočím z linky v okamžik, kdy trouba cinkne, vyndám popcorn a odpochoduju provokativně do pokoje. Ani se neobtěžuje brát misku a následuje mě polonahý. Obejme mě zezadu ještě než si stihnu sednou a jeho horké tělo na mě dopadne ve chvíli, kdy se zlehka nadechne. Projede mnou horko a naskočí kusí kůže. Opatrně mě položí na pohovku a znovu začne líbat. Tentokrát už mu v ničem nebráním…
Děsivě sebou cuknu a uleví se mi, když ho vidím spokojeně oddychovat vedle sebe. Film je pořád pozastavený a tak jako vždycky se ho nikdo neobtěžoval zapnout. Zběsile mi bije srdce a pokaždé, co si vzpomenu na ten hrozný sen musím se na něj znovu podívat, jestli je v pohodě. Není to poprvé co se mi to za posledních pár dní co jsem s ním zdá. Vypnu televizi, přitulím se k němu a pokouším se na ten sen zapomenout, ikdyž je to každý den horší a horší - možná proto, že pokaždé umře stejně a já mu nemůžu nijak pomoct. Vždycky se k nám připlíží muž a zastřelí ho. Pokaždé tak, jako bych tam nebyla, jako by vůbec nezáleželo na svědcích. Prostě ho zastřelí, zasměje se a odejde. Znovu mi naskočí husí kůže, tentokrát už ale ne vzrušením, ale strachem. Přitisknu se k němu ještě blíž a snažím se jeho dech vnímat co nejpečlivěji to jde, abych na nic jiného nemyslela. Netrvá dlouho a podaří se.
Ráno se jako vždycky probudím sama, protože můj dokonalý Jake už je dávno v kuchyni a dělá snídani.
„Musím dneska dojít za Effy. Aspoň jí říct že u ní mám jako bejt,“ hodím po něm pohledem když vejde do pokoje.
„Dobře, zajdi tam. Já si zatím něco zařídím,“ podá mi hrnek s čajem a vedle mě položí talíř s chlebem.
„Jak něco zařídit? Kdy?“ Podívám se na něj nechápavě a opatrně usrknu.
„Něco kuli brigádě, říkal jsem ti přeci, že si chci na zbytek prázdnin něco najít,“ zvedne se a zmizí dřív, než bych to stihla nějak pořádně postřehnout. Dojím snídani, odnesu věci do kuchyně, rychle skočím do sprchy a vydám se za Effy. Naštěstí bydlíme všichni dost blízko u sebe, takže nemusím spolíhat na autobusy, které tady skoro nejezdí. Effy je…teda vlastně byla moje nejlepší kámoška. Poslední dobu spolu moc nevycházíme. Možná proto, že nevystojí Jaka, možná proto, že na ní nemám čas a nebo možná taky proto, že se poslední dobou dost změnila. Zhluboka se nadechnu a zazvoním.
„Co tady děláš?“ Otevře otráveně dveře.
„Jenom ti chci říct, že jsem doma řekla, že jsem u tebe, tak aby si mě kdyštak u mamči kryla,“ prohodím a pokusím se o úsměv.
„Jo, fajn,“ zabouchne mi před nosem. Chvilku tam stojím s otevřenou pusou, pak se otočím na podpatku a přemýšlím co dál. Jake se asi jen tak nevrátí. Nakonec se rozhodnu navštívím taťku s Johnem, jehož teda nemám moc v lásce, ale nevlastní bratr taky bratr. Koneckonců on mě v oblibě asi taky nemá.
Otevřu zadní vrátka, protože ty jsou otevřený vždycky a od těch předních klíč nemám.
„Nazdar,“ usměju se na oba mrože povalující se u bazénu.
„Jé, ahoj Cass, tebe bych tu nečekal,“ vyskočí táta z lehátka a obejme mě. „Jak se má mamka,“ dodá ještě když zahlídne Johnův znechucený pohled a zjistí, že on mě zdravit asi nebude. Jen si znovu nasadí sluneční brýle a vyvaluje se dál.
Chvilku si povídám s taťkou, řeknu mu že mamču taky skoro nevidím, že jsem pořád u Effy, pak se skočím převlíknout do plavek. Rozběhnu se a skočím do bazénu přesně tak, aby co nejvíc vody dopadlo na Johna.
„Ty malá čubko!!!“ Vyšiluje a oklepává si brýle. Zadařilo se.
„Promiň,“ špitnu, jakoby se to celé stalo omylem, chvilku zůstanu ve vodě a pak taťkovi zasednu lehátko. Brácha mě ještě jednou probodne pohledem a radši odejde do domu. Táta si na rozdíl od mamči žije o hodně líp, ale kůli Johnovi sem moc nechodím.
„Má tě rád, jen to ještě neví,“ podívá se na mě táta starostlivě, když vidí, jak ho pozoruju když odchází.
„Jo so sotva,“ ušklíbnu se a natáhnu se na lehátko. Nějakou dobu se vydržím opalovat, ale když mě to nebaví tak se rozloučím s taťkou, provokativně projdu domem nahá a bez jakýho koliv Ahoj směrem k němu odejdu.
„Cass, počkej ještě chvilku,“ zavolá na mě táta než stihnu zavřít branku.
„Co?“ Syknu otráveně.
„John slaví v sobotu 18 narozeniny, chci abys u toho byla,“ zalehne na lehátko, jako by to nebyl žádný problém.
„Tak to asi těžko,“ odseknnu nepříjemně.
„Bez odmlouvání holčičko, tvoje maminka jede na víkend s tím jejím novým přítelíčkem pryč a samotnou tě doma nenechá,“ řekne takovým toném, až mě to vytočí.
„Budu u Eff,“ zkusím to ještě.
„Ale notak,“ otočí se na mě, „oba moc dobře víme, že u Effy nepřespáváš, tak si to nech pro mámu jo? V sobotu ráno tě tu chci vidět,“ otočí se a sluní se dál, jakoby nic.
„Ale-„
„Měj se,“ zamává mi. Zuřím. Několika rychlými kroky dorazím k Jakově domu, k nám už ani radši nezamířím, protože nemám chuť se s mamkou hádat. Docela mě uklidní, když zjistím, že už je doma.
„Tak co jak bylo?“ Přistihnu ho při balení kufrů.
„Nejlíp, zítra večer odjíždím,“ usměje se na mě.
„Cože?!?“ Vyrazím ze sebe.
„Jo, jo jedu za našima do Francie. Teda, jen se u nich ubytuju. Brigádu budu mít kousek odtamtud. Vrátím se tak za půl roku,“ ušklíbne se a štěstím mě políbí.
„Co? Jak do Francie? Jak zítra? Jak sakra na půl roku?!?“ Ječím na něj nepříčetně.
„Klid zlato,“ potřebujeme peníze a tady si s mojí pověstí těžko něco najdu,“ špitne a znovu mě políbí.
„Pojedu s tebou,“ oznámím mu, aniž by mě zajímalo co na to řekne.
„Víš že to nejde, musíš v září do školy a koncem prázdnin jedete s tátou na tu dovču,“ pohladí mě po vlasech a vrátí se zpět ke kufrům. Chvíli tam jenom stojím, nevím co dělat. Mamka odjíždí na víkend pryč s někým, koho sem v životě neviděla, v sobotu musím být na Johnově oslavě a on se uráčí na půl roku odjet? NE!NE!NE! Nemůže být nic horšího.
Večer se konečně trochu uklidním, znovu a naposled spolu „koukneme“ na film, s rozdílem, že se ho dneska konečně skoro po týdnu pokusil zapnout. Stejně ho ale ani jeden z nás nesledoval.
Vyjeknu ze snu. Rychle po něm hodím pohledem a vyděšeně s ním zaklepu. Když se skoro probudí nechám toho. Srdce mi splašeně bije a kapku potu mi stékají po čele. Nevím co mám dělat ale mám pocit že tohle už dýl nesnesu. Odpochoduju do koupelny, dám si studenou sprchu a znovu se přitulím.