Trrrm (5)

„Hej Cass, Cass…prober se,“ šťouchá do mě někdo a trvá mi dlouho, než se dokážu probrat. Vyděšeně otevřu oči a skočím Johnovi kolem krku snad ještě dřív, než postřehnu, že je to opravdu on.
„V pohodě?“ Ptá se nejistým hlasem. Zakroutím hlavou, jen mě sevře pevněji.
„Ještě se ani neozval, zkoušela jsem mu psát, neodepsal. Určitě se mu něco stalo,“ pofňukávám a snažím se udržet další příval slz. Cítím jak se v jeho objetí klepu, snažím se to zastavit, ale nejde to.
„Sotva tam dorazil, jen to přecejen kus cesty, ráno mu můžeš zkusit zavolat hm?“ Koukne po mě. Kývnu, sklopím pohled k zemi a snažím se uklidnit.
„Zůstaneš tu prosím?“ Popotáhnu, aniž bych k němu zvedla oči.
„Myslíš, že bych teď odešel, abych zase za chvilku letěl přes celej barák, abys nestihla vzbudit tátu?“ Mrkne na mě.
„Díky,“ špitnu a zahrabu se co nejvíc do peřin, bez ohledu na to, jaké je vedro.
„Cass?“
„Hmm?“
„Nepřemýšlela jsi třeba…. Že by jsi někam zašla.. já nevím, táta to přece vědět nemusí… třeba by ti dokázali nějak pomoct,“ vypadne z něj a hned jak větu dokončí ví, že to nebyl nejlepší nápad.
„Já nejsem magor!“ Odseknu.
„Já neříkám že jsi… ale chceš riskovat, že tě v tomhle stavu najde někdo jinej. A co až začne škola, vždyť vůbec nespíš…“
„Já to nějak zvládnu!“ Netroufá si už mluvit dál a za nějakou dobu usne jak malé děcko. Užívám si zvuku, který vydává když spí. Konečně tu nejsem sama. Jenže co teď, nemám v plánu zase spát, zase vyšilovat, zase ho budit a už vůbec né s ním řešit doktory. Ale co když má pravdu. Nenaspala jsem toho za poslední dny moc, kromě včerejška, kdy kocovina přebila úplně všechny problémy.
Nakonec únava vyhraje nad všemi triky, jak neusnout. Když se probudím, jsou dvě odpoledně, John už je pryč a já se konečně cítím aspoň trochu vyspale. Sejdu dolů a vůbec mě nepřekvapuje, že se oba povalují u bazénu. Otevřu ledničku, kupodivu je v ní alespoň pár věcí. Když alespoň trošku zaplácnu žaludek vezmu do ruky mobil, ignoruju zprávu od mamky, jak se mám a jdu volat Jakovi. „Volaný účastník se do…“ Típnu telefon a zamířím na zahradu. John je zvedne oči a nenápadně mě pozdraví, rychle po něm hodím pohledem, pak se zatvářím znechuceně a pozdravím tátu. Očividně nemá nejmenší tušení, že jsme v pohodě.
„Nevolala ti máma?“ Zeptá se oparně táta.
„Ne, odseknu, „jen mi psala jak se mám.“
„Odpověděla si jí aspoň?“
„Co myslíš tati? Odjede si na víkend pryč s někým, koho mi ani nebyla schopná představit a zmůže se na blbou esemesku? Ne, neodpověděla,“ snažím se udržet svůj hlas na uzdě, ikdyž docela marně.
„Mohla si jí aspoň naspat, co by ti to udělalo?“
„Jen ať ví že jsem naštvaná,“ syknu.
„Prosímtě, ta je natolik zaneprázdněná, že to je to poslední co jí teď bude trápit,“ usměje se a koukne po mě chápavým pohledem.
„Tak jí napiš, ať je v klidu,“ vloží se do toho John. Je jeho zvykem vkládat se do věcí, co s ním nemaj absolutně nic společnýho a téhle situace prostě musel využít.
„Nepleť se do toho!“ Vyjedu po něm. Netušila jsem jaký mi to bude dělat problém, po tom co pro mě za poslední dny udělal.
„Nechte toho, ste jak malý,“ procedí mezi zuby táta, aniž by uhnul pohledem od novin, „kde si vůbec byla, když měl tvůj bratr oslavu?“
„Není to můj bratr!“
„Cass prosímtě, tohle už jsme probírali několikrát,“ prohodí flegmaticky.
„Říkám že není!“ Stojím si za svým.
„Byla celou dobu u sebe v pokoji, nezkazila mi to neboj,“ mrkne na mě nenápadně John.
„Nezkazila?!? Nějaký tvoje oslava mě vůbec nezajímala! Nemohla jsem kvůli tomu vůbec spát!“
„Nikdo tě nenutil abys tu byla, mohla jsi táhnout domů!“
„Já jsem doma tady, na rozdíl od tebe!“ Ječím hystericky, docela jsem se do toho vžila.
„Říkám vám nechte toho!“ Nevydrží už ani táta.
Ještě chvilku předstíráme hádku, protože by bylo divný, kdyby to jeden z nás jen tak vzdal. Pak se „urazím“, prohlásím že už tady vlastně vůbec nemusím bejt a odpochoduju do domu. Zkusím znovu zavolat Jakovi, znovu marně. Docela mě potěší když najdu smsku od Johna: Jsi vážně dobrá, táta nemá nejmenší podezření…Půjdu večer na pivo, nechceš zajít se mnou? Pousměju se, kouknu ven a vidím, že tam leží úplně stejně, jako když sem přišla. Dobře, ráda…skočím si ještě pro něco domů sejdeme se v 7 za rohem, ať se táta nediví že jdeme spolu. Odepíšu mu hned a letím nahoru pro tašku na věci, protože většinu mám ještě pořád u mámi. Mobil se na mramorové lince znovu rozdrnčí, na displeji se ukáže jen Ok. Pousměju se, jsem ráda že někam zajdeme. Konečně budeme mít šanci si v klidu popovídat, navíc potřebuju poradit, Jake pořád nezvedá telefon…