Trrrm (6)

Nechápu proč se říká skočíme na „jedno“. Bylo mi Johna docela líto, když mě táhnul domů a poslouchal moje řeči o tom, jak všichni umřeme. Bylo to asi naposledy co mě někam vzal. Já to ale udělala z úplně jiného důvodu než se ztřískat do němoty a nevědět o sobě. Třeba budu zase spát.
Rychle skočím do sprcháče a zkouším usnout. Najednou mi dochází, že jít spát až v takovém stavu není nejlepší. Zkouším na chvilku zapnout televizi, ale zjišťuju že sotva rozumím tomu, co říkají. Znovu zavírám oči a snažím se ignorovat točící se svět.
Ráno se probudím s naprosto čistou hlavou. Dlouho mi nebylo takhle dobře, dokonce ani minule. Všechna pohoda ale skončí když v pokoji najdu Johna.
„Co tady děláš?“ Kouknu po něm rozespale. Jen se na mě dlouze zadívá, sotva drží otevřené oči. Kruhy pod očima vypadají jak obrovské monokly, i jemu se mírně klepou konečky prstů.
„Ale vždyť si mohl v klidu spát, byla jsem v pohodě,“ kouknu po něm, pousměju se a doufám, že to zabere.
„V pohodě?V pohodě?!? Tím myslíš jako to, jak si se mnou v noci hystericky třásla a řvala ať neumírám?!? To ti přijde v pohodě?!?“ Podívá se na mě, jakoby si myslel že si z něho střílím.
„Co?“ Vytřeštím oči, nechápu o čem mluví…
„Neříkej mi že si nic nepamatuješ,“probodne mě pohledem, jako by mi nevěřil ani nos mezi očima. Jen zakroutím hlavou, zabodnu pohled do země a snažím se rozehnat slzy, které se mi valí do očí.
„Co s tím jako budeš dělat, musíš přece normálně spát,“ zamžourá na mě.
„Promiň,“ špitnu. Snažím se sama sebe uklidnit, ale čím víc nad tím přemýšlím tím méně jsem přesvědčená o tom, že to bude zase v pohodě.
„No mě se neomlouvej, mě to nevadí… jenom mi řekni co budeš dělat už tu nebudu. Teda, né že by si mě nějak milovala, ale táta to zrovna vědět nemusí…“
„Počkej, kam jako odjedeš?“ Vychrlím ze sebe a mám pocit že když odjede i on zhroutím se úplně.
„Na intr třeba?“ Koukne po mě tak, jakoby chápal že ho tady chci, jen tomu moc nevěří.
„Sakra,“ zašeptám tak, že to snad ani nemůže slyšet. Evidentně slyšel. Pomalu si sedne vedle mě a chytne mě kolem ramen.
„Vážně si nechceš někam zajít?“ Ptá se opatrně, ale z jeho hlasu je znát, že si tentokrát bude stát za svým.
„Já nevím,“ znova se snažím rozehnat slzy které se mi proudem derou do očí. Bez úspěchu.
„Za zkoušku nic nedáš,“ obejme mě ještě pevněji, uklidňuje mě když vím že tu je se mnou, že mě podrží…On jediný ví, co se děje.
„Seženeš něco?“ Kouknu po něm na chvíli, ale rychle zase sklopím pohled, nechci aby mě takhle viděl.
„Jasně že seženu, pokusím se abychom tam mohli zajít spolu, ze školy se už nějak dostanu. Dneska večer ale budu muset odjet, zvládneš to tu?“
„Jasně že jo,“ usměju se na něj tak neupřímně, že si toho nemůže nevšimnout. Nechci ale aby se kvůli mně omezoval.
„Pozítří jsem zpátky, hodí se nám že škola začíná ve čtvrtek,“ pousměje se.
„Taky nám ho mohli odpustit a mohli sme jít až v pondělí,“ zanadávám, konečně jsem to zase já. Vymaním se mu z objetí, poděkuju a zamířím do koupelny. Je to asi jediné místo kde dokážu zapomenout na všechny problémy. Napustím si plnou, horkou vanu a snažím se relaxovat. Docela mě překvapí že úspěšně. Snažím se nemyslet na to, že tu John přes týden nebude, že začne škola a hlavně na to, že nemůžu spát.
Po celém těle už mi naskakovala husí kůže, která mě z mojí koupele vyhnala dost rychle. Trvalo mi pěknou dobu, než jsem se zase zahřála. Vlezu do županu, mám namířeno jít se rozloučit s Johnem, ale když vidím tátu znejistím. Ale co, on přeci vždycky chtěl aby jsme se bavili. Slezu dolu ze schodů, zamávám na něj, otočím se a zase zamířím nahoru. Snažím se chovat normálně, ale stojí mě hodně přemáhání, abych se nesmála tátově výrazu. Vysvětlování je ale naštěstí na Johnovi, jeho čeká ta dvouhodinová cesta na intr s ním.
Na chvilku se zahrabu do postele a pustím si můj oblíbený film, ani z části ho ale nevnímám. Snažím se vymyslet něco na noc, vůbec nevím jak tomu zabráním. Napadne mě nejít spát vůbec, ale vzhledem k tomu že už teď umírám únavou vím, že bych to zítra nezvládla. Pak mě ale napadne, že si bral táta prášky na spaní chvilku po tom, co se rozvedli s mámou. Prohrabu v kuchyni celou lékárničku, ale nenarazím na nic, po čem bych v klidu spala. Zoufale prohrabu tátovi celou ložnici, už to začínám vzdávat když mi dojde že má všechny svoje léky vedle v koupelně. Bingo! Vezmu si pro jistotu celé platíčko, jeden si připravím na noční stolek a zbytek pečlivě schovám do skříně. Otráveně nastavím budíka na šestou hodinu ráno, zapiju tabletku a s doufáním usínám…