Trrrm (7)

Snažím se najít telefon a vypnout budík. Než ho ale najdu probudím se uplně. Strašně chci ještě spát a užívat si klidu. Když se ale podívám na hodiny a zjistím, že je půl osmé je všechen klid pryč. Určitě sem si nastavovala budím na šestou, vím to na sto procent. Paráda! Proč nezaspat první den.
Rychle se vyhrabu z postele, prolítnu koupelnou a hodím něco na sebe. Schody seběhnu tak rychle, až se divím že jsem se nepřerazila. Rychle běžím na autobus, který má naštěstí zpoždění takže ho stihnu. O můj získaný čas mě ale připravý kolona do které vjedeme. Začínám být nervózní, normálně jsem ve škole za deset minut. Kolona se konečně po pár metrech rozpohybuje, na další zastávce vyletím rychlostí blesku z autobusu a mířím do školy, ještě že není od zastávky daleko.
Blížím se k budově školy, slyším jak zvoní. Ještě že dnes kvůli prvňákům nezamykají školu pět minut před zvoněním jako vždycky, to mě docela zahraňuje. Vylítnu do druhého patra a trošku mě uklidní, když se třída ještě vesele baví, aniž by v ní byl nějaký kantor. Trošku zvolním, když vstupuju do třídy a vůbec mě nepřekvapuje, že je Effy obklopená tou nejhorší bandou ve třídě, která se mě ani neobtěžuje pozdravit. Otráveně zalezu do první lavice, přesně před katerdu, kde je (a říkejte si to chcete) prostě největší klid. Chvilku doufám, že si někdo přisedne, ale nakonec si uvědomím že se stejně s nikým bavit nechci. Do deseti minut dorazí třídní a otravuje celou třídu stejnými řečmi jako každý rok. Ještě že je to letos poslední rok na týhle škole. Příští rok konečně do prváku, mezi snad normální lidi, co celou hodinu neřeší odstíny make-upu a to jak si zlomil nehýtek. O klucích snad ani nemluvit.
Chvilku poslouchám školní řád, ale stejně ostatní řvou tak, že není nic slyšet. Ještě minulý rok bych ječela, dováděla a výtala se nima stejně tak jako oni, letos mi ale nehorázně lezou krkem už po pár minutách. Strašně se těším na zítřek, až se vrátí John a budu zase s ním. Jsme na to jak jsem překonala dnešní noc pyšná, konečně jsem přišla na způsob, jak se tomu vyhnout. Před ním stejně ale raději pomlčím, určetě by se mu na tom něco nezdálo. Konečně je konec, všichni se vyhrnou ze třídy jak stádo volů, chvilku počkám až se vyřítí ven i poslední člověk a pomalu se zvedám. Úmyslně se courám, přemýšlím co doma.
Tam mě ale hned vytočí zpráva od Jaka „Jsem v pohodě ty malá stíhačko,“ natolik, že se zase na několik minut zavřu v koupelně s šíleným histerákem. Neuklidním se do té doby, než zavolá John a nezeptá se jak jsem to zvládla a na věci kolem. Když pokládám telefon mám znovu úsmev na tváři. Ještě chvilku relaxuju ve vaně, dneska už ale stihnu vylést dřív, než vychladne voda. Zbytek dne se flákám, koukám na filmy.. Je osm večer a já umírám únavou. Vezmu tedy ze skříňky ten maličký zazrák, nařídím si budík, znovu ho raději zkontroluju a usínám.
Ráno mě hytericky budí táta, že jsem zaspala.
„Jak můžeš spát, vždyť ti tu ten budík řve minimálně hodinu!!“ Ječí na mě nepříčetně.
„Nevím, byla jsem unavená,“ zalžu. Tentokrát už mi dochází v čem je ten háček.
„Unavená? Unavená?!? Vždyť nic neděláš! Koukej se oblíknout, odvezu tě do školy,“ zabouchne za sebou dveře.
Unaveně koukám na svoje ruce…Už zase se klepou, mám problém znovu neusnout. Nebyl to asi ten nejlepší nápad. Možná bude na noc stačit půlka…