Trrrm (8)

Celou cestu do školy mlčíme, neodvážím se ani ceknout. Snažím se udržet otevřené oči a sama nevím, jak to tam dneska celé dopoledne zvládnu.
Rychle vyletím z auta, potichu poděkuju a otráveně zamířím do školy. Udělat další krok do schodů mi dělá větší a větší problém, točí se mi hlava a pálí mě oči. Z posledních sil dojdu k lavici, zapnu iPod a dám ho tak nahlas, aby přeřval hlasy všech ve třídě.
Docela mě překvapuje, že se mi povedlo neusnot, než dorazila třídní. Neměla dneska naštěství v plánu nic velkého, takže jsem mohla celé dopoledne tupě zírat do jednoho bodu a nutit se nezavírat oči aniž by si toho všimla. Konečně odzvonila poslední hodina. Počkám, až většina školy odjeje, abych se nemusela mačkat v autobuse a pomalu se vydám směr domov. Cestou mě napadne zavolat mamce, ale když se mi nepovede jí dovolat nechám jí jen zprávu že jsem v pohodě. Znovu zkusím dát vědět Jakovi. Vytočím jeho číslo, překvapivě to tůtá, snad poprvé co odjel pryč. Moje naděje zmizí ale tak rychle jako se objevily, když to típne .Idiote! Zanadávím potichu, taky by mu to nic nedudělalo si se mnou po těch pár dnech promluvit.
Uleví se mi, když doma nenajdu tátovo auto, tudíž s ním nebudu muset řešit můj ranní zkrat, na druhou stranu bych byla ráda kdyby už tu byl John. Snažím se čekání na něj urychlilt a tak nachvilku zalezu do sprchy. Normálně mě sprcha nakopne, ale dneska měla naprosto opačný účinek. Nakonec ale usoudím, že mi vůbec neuškodí si trochu zdřímnout.
Sedím na zadní sedačce našeho auta a vedu skvělou debatu s tátou a Johnem. Právě hrajou písničku, která se bezpochyb stala nejlepším hitem letošního léta. John jí zesílí, ikdyž ví, že táta nenávidí hlučnou hudbu. Oba si jí broukáme a táta se učividně modlí, aby už zkončila. Vůbec mu nepadla do noty, tentokrát sme na něj ale dva, takže jí jen tak nevypne. Najednou se ale rádio přeladí na uplně něco jiného. Už už jsem chtěla obvinit tátu, ale v tom nám před auto skočí muž s pistolí a vystřelí. Táta stihne jen tak strhnout volant ke straně. Nevšimne si už ale stromu u kraje.
Přední sklo obarvily kapky krve. Sedím vzadu, klepu se…nevěřícně koukám dopředu, nevěřím tomu co se stalo. Pořád čekám že se jeden z nich pohne a bude všechno v pohodě.
„Tati…“ zašeptám potichu a doufám že se ozve. Je ticho. Po tváři mi stékají první slzy.
„Notak! Prosím!!! Brobuďte se!“ Snažím se dostat z auta a vytáhnout je, ale nemůžu se pohnout.
Škubnu sebou, když cvakne klika. Rychle otevřu oči, snažím se uklidnit můj řev, vím že to byl jen sen. Ve dveřích stojí John, moc dobře ví o co tu jde. Kouká na mě bezmocně a snaží se najít správná slova, která má teď použit. Než ho ale cokoliv napadne, vyskočím z postele a skočím mu kolem krku. Opatrně mě obejme, snaží se mě uklidnit. Vím že to není pravda, vím že jsou v pořádku, přesto to nedokážu zastavit. Cítím, jak se i v jeho pevném obětí klepu.
„Je to v pohodě, už jsem tady…,“ šeptá mi do vlasů.
„Já vím,“ špitnu. Konečně to začíná odeznívat. I husí kůže začíná mizet. Soucitně na mě koukne.
„Sem v pohodě,“ prohodím a usměju se. Jen se ušklíbne, sám tomu nevěří.
„Táta říkal, že jsi zaspala…. „
„Jo…no… povedlo se mi usnout,“ zalžu. Nějak jsem zapomněla najít si tu správnou výmluvu.
„Nelži mi…co sis vzala?„ Probodne mě pohledem.
„Nic… já..,“
„Cass,“ skočí mi do řeči, „říkám ti, nelži mi.“ Chvilku na něj koukám, snažím se vymyslet něco, co by to vysvětlovalo, ale nakonec otevřu skříň a podám mu poloprázdné platíčko.
„Pomohlo ti to aspoň,“ sykne neštvaně.
„No… Jo, jen to vstávání musím doladit,“ pousměju se a vytrhnu mu prášky z ruky.
„No tak to ať tě ani nenapadne,“ vezme si je zpátky.
„Ale já potřebuju spát!“ Řvu na něj nepříčetně.
„Najdeme lepší způsob! Nemůžeš ze sebe dělat feťáka sakra!“
„Jenže mě to pomáhá!“
„Říkám, že najdeme lepší způsob!“ Zařve a zabouchne za sebou dveře.
„To těžko,“ zašeptám za ním…