Trrrm (9)

Anotace: ...

Vzhledem k mému neplánovanému odpolednímu šlofíku mám dost energie na můj nový, mnohem lepší plán jak se dostat zpátky k práškům, aniž by o tom John věděl. Celou noc zírám na televizi, né že bych jí vnímala víc než normálně, ale pomáhá mi alespoň trochu zahnat nudu.
Ráno jsem živější než sem čekala, nemělo by cenu chodit psát, dopadla bych mnohem hůř. Ještě chvilku sedím na posteli a čekám, až táta opravdu odjede. Štěstí, že pracuje i o sobotách. Když už není slyšet motor auta rychle vstanu z postele a moje tělo mi dá dost rychle najevo, že nespat celou noc nebyl ten nejlepší nápad. Chvilku stojím, čekám až černo před očima zmizí, koneckonců to není poprvé co se to stalo.
Potichu se vkradu do tátovi ložnice, ignoruju ten bordel všude a mé srdce zaplesá když najdu jeho „lékárničku“ ve stejném stavu jako minule. Pro jistotu, že by mi John prohledával věci si vezmu jen část z platíčka, abych se měla pro co vracet. Cestou zpátky mě napadne vzít pár věcí na vyprání dolů a tak platíčko zašoupnu do zadní kapsy u džín. Poberu do náruče co nejvíc věcí a chvilku mi trvá, než přemluvím kliku aby se otevřela. Ani mě nepřekvapuje, že před dveřmi stojí sama dokonalost.
„Co tady děláš?“ Zamžourá na mě, evidentně mě z ničeho nepodezírá.
„Nemůžu spát,“ odseknu a pokusím se ho obejít, vleze mi ale do cesty, jako bych to nečekala.
„A to kvůli tomu musíš budit i ostatní?“ Zavrčí
„Tos nemusel,“ vrazím do něj a rychle seběhnu schody dolů. Zarazím se ale hned u pračky, protože netuším podle jakého klíče věci roztřídit. Nehodlám ale udělat víc škody než užitku a tak věci hodím jen do koše vedle pračky. Ještě nějakou dobu dole zůstanu, aby náhodou někdo neměl podezření.
„Cass,“ přileze ještě dřív než jsem čekala.
„Hmm,“ zabručím a otráveně k němu zvednu oči.
Stojí uprostřed prádelny, chvilku kouká a pak po mě hodí zabavené platíčko.
„Ale vždyť si říkal…“
„Ještě nevíš o co jde, myslím že je budeš potřebovat,“ skočí mi do řeči. Hodím po něm nechápavý pohled a snažím se zaplašit zívnutí.
„Táta měl havárku,“ vypadne z něj, aniž by se mi pořádně podíval do očí.
„Cože?!?“ Vychrlím ze sebe a ani se nesnažím vstávat, protože vím že to neustojím.
„Klid, je v pohodě, převezli ho do nemocnice. Předpokládám, že budeš chtít jet se mnou,“ podá mi ruku a zvedne mě na nohy.
„Vzbuď se! Vzbuď se! Vzbuď se!“ Šeptám si sama pro sebe. Svírám pevně ruce v pěst, zarývám si nehty do kůže a doufám že se vzbudím.
„Cass, Cass!“ Třese se mnou a snaží se mě dostat z transu. „Hej, podívej se na mě,“ naléhá, dokud se neodvážím je opravdu otevřít, „tohle už není sen.“
„Musí … musím se vzbudit, tohle nemůže bejt pravda,“ začínám se dostávat do přesně stejného stavu, jako když se probudím, s tím rozdílem, že tentokrát se nebylo z čeho budit. Konečky prstů se mi pomalu, ale jistě začínají klepat a nohy mi slábnou natolik, že mám co dělat abych se na nich udržela, do očí se mi hrne první vlna slz. John stojí kousek ode mě a nejspíš neví, jak zareagovat a tak mě jenom obejme. Je to ale to nejlepší, co v tu chvíli může udělat.
„Jedeme?“zašeptá.
Jen nepatrně přikývnu…