Trrrm (10)

Nejhorší rodinná sešlost vůbec. Odpustila bych mojí mámě, že přijela o tři hodiny dýl než my jenom proto, že hledala kabelku, která jí bude dokonale ladit. Odpustila bych jí i to, že tátovi řekla, že je to starej ožrala a že si za to může sám. Možná bych jí odpustila i to, že chtěla vyhodit Johna jenom proto, že si stojí zatím, že k nám prostě nepatří. Ale když mě chytla za ruku a táhla mě z nemocnice s tím, že s ní a jejím novým přítelíčkem odjíždím pryč, protože s tím náctiletým budižkničemu prostě sama doma nebudu přetekl pohárek mojí trpělivosti. A nakonec jsem s ním sama doma taky byla.
Sedím na posteli, očima hypnotizuju platíčko prášků a přemýšlím, zda dát mému podvědomí ještě šanci. Když ale vidím zničeného Johna mám hodně rychle jasno. Ještě něž usnu zkouším volat Jakovi, má to ale stejný výsledek jako vždycky. Byla bych o hodně klidnější, kdybych věděla že je v pohodě, zvláště po dnešku.
„Nechceš kouknout na ňákej film?“ Špitne John. Přikývnu, aniž bych si uvědomila, že do pár minut budu spát jako dřevo. Dolu do obýváku se ale ještě dostanu docela v pohodě, nejspíš ani nic nepoznal.
Mžourám po tmavém pokoji a zjišťuju, že nejsem sama, kdo už se nedostal do svého pokoje. Já jsem s mojí velkostí ale neměla nejmenší problém se na gauč složit. Asi nebude nejšťastnější až se ráno probudí. Chvilku přemýšlím, že ho vzbudím, ale nechci usínat sama. Dojdu si nahoru pro druhou půlku prášku, schoulím se do klubíčka hned vedle něj a snažím se usnout. Chvilku ale trvá, než prášek zabere. Hlavou mi prolítne tolik věcí, prášek ale začne zabírat přesně ve chvíli, kdy mi před očima začínají probíhat střípky ze snů.
Probudí mě nepříjemná bolest a když zjistím, že ležím na zemi, je mi hned jasný proč. Pomalu se vyškrábu zpátky na gauč a rozkoukám se. Měla bych sjet do obchodu pro pár věcí do školy, ale vůbec se mi nechce. Nemám na nic náladu. Nejradši bych se zavřela v pokoji, pustila hifi věž a ignorovala svět stejně jako on ignoruje mě, až na pár vyjímek. Naivně se kouknu na displej, jestli náhodou nenechal Jake další, povzbudivou zprávu, ale nezmohl už se ani na to. Nevím jestli mám víc vyšilovat proto, že se o něj bojím, nebo proto, že na mě kašle. Ještě chvilku mi trvá, než se dokopu zvednout se z gauče, až teď teprve poznám, jakou bolest budu nějakou dobu trpět. Otráveně se docourám k ledničce a hledám něco, čím bych zahnala hlad. Zbytečně. Narazím ale na zbytek rumu, co tu zůstal po Johnově oslavě. Opatrně kouknu, jestli ještě spí, on ale nevypadá na to, že by měl v nejbližší době vstávat. Chmátnu pro menší skleničce a znuděně do ní leju colu. Pak mě ale napadne naředit to rovnou ve flašce. Nenávidím chuť rumu, ale čím víc ho tam bude, tím líp pro mě a tak se to rozhodnu pro jednou přetrpět. Prázdnou láhev radši rovnou odnesu do popelnice, nechci poslouchat další přednášku…
Vzhledem k tomu, že vzbudit Johna je to poslední, co bych teď chtěla udělat, dám si radši do hifi věže sluchátka. Schoulím se na koberec těsně pod ní a pomalu usrkávám. Při prvních pár locích to chci vzdát. Když se mi ale alkohol dostane do oběhu začínám chuť víc a víc ignorovat. Zavírám oči, vzpomínám na Jaka, na časy kdy jsme byli spolu, kdy mi bylo dobře a kdy jsem tyhle problémy vůbec řešit nemusela. Zjišťuju, jak se mi pomalu rýsuje úsměv na tváři. Chci si dojít na záchod, ale až když se zvednu mi dá moje tělo jasně najevo, že jsem měla láhev přeci jen vypít trochu pomaleji. Cestou ze záchoda se dobrá nálada vytrácí a do očí se mi valí první příval slz. I přes to, že jsem celou noc poměrně v klidu spala, mám chuť spát znovu. Chmátnu po dalším prášku a díky tomu, že jsem se po půlce vzbudila dost brzy vezmu si pro jistotu celý a zapiju ho zbytkem „coly“. Největší blbost, která mě mohla napadnout…