Trrrm (11)

Zima, bolest hlavy, žaludek na vodě, bojím se otevřít oči aby se mi svět nezačal točit ještě víc. Po tom co překonám sama sebe zjíšťuju, že je všechno ještě mnohem horší než jsem si vůbec myslela. Sedím oblečená ve vaně plné ledové vody, rychle projedu očima celou koupelnu, až v rohu narazím na jediného člověka v tomhle baráku. Na rukou má má několik krvavých škrábanců a kousanců. Až moc rychle mi začíná šrotovat co se asi stalo. Tak vyděšený výraz, jaký má právě teď ve tváři jsem u něj ještě nikdy neviděla. Kaštanově hnědé oči má zalité slzami až nechápu, jak je v nich ještě dokáže uržet. Konečky prstů se mu klepají podobně jako se klepou mě, s tím, že on něco doopravdy viděl.
„Tohle už NIKDY nedělej, rozumíš?“ Vytáhne z vany špunt, hodí po mě ručník a pomalu opustí koupelnu.
„Kam jdeš?“ Vypustím ze sebe, nic lepšího mě v tu chvíli nenapadne a nemám nějak čas hledat ta správná slova.
„Spát,“ prohodí tak zníčeně, že už se neopovážím ani špitnout.
Počkám až z vany odteče poslední potůček ledové vody, sundám ze sebe mokré oblečení a nechám jí znovu napouštět. Všechno mě pálí, jsem zmrzlá natolik, že moje tělo vnímá vlažnou vodu jako vařící… Napouštím vodu znovu a znovu asi hodinu, než se mi povede se konečně aspoň trochu zahřát.
Hodím na sebe župan, chvilku čekám, až se mi přestane motat hlava a vydávám se dolů ulovit něco k jídlo. K mému překvapení tam narazím na Johna. Sedí na nehnutě na gauči, nepřítomně hledí dopředu. Stejně jako by jel ve vlaku a ignoroval všechno dění kolem sebe, jakoby ho nezajímala míjící se krajina ani vzruch kolem něj.
Rozmyslím si svůj cíl a zasednu na gauč vedle něj. „Promiň,“ špitnu abych se ujistila, jestli ještě vůbec vnímá. Chvilku se ani nehne, pak se na mě koukne a popustí proud slz valící se z jeho očí.
„Bylo to to nejhorší co sem kdy viděl. Vůbec si mě nevnímala… Křičela si že chceš umřít, že už tady nechceš bejt sama. Nepoznávala si mě, říkala jsi, že už jsem taky mrtvej, že jsem umřel s tátou při autonehodě. Myslela jsi, že ti chci ublížit, snažila jsi se mi vysmeknout….neovládala si se, vůbec sem nevěděl co s tebou….tohle už podruhý nezvládnu rozumíš?“ Setře slzu ze tváře a snaží se zaplašit jejich další příval.
„Ale já,“ zakoktám a přemýšlím jak k tomu vůbec došlo. Vím akorát, že jsem se vzbudila na gauči a hrozně mě bolely záda.
„Jak tě vůbec mohlo napadnout zapít prášky na spaní alkoholem?!? Vždyť toho rumu tam byla půlka vlašky! Zředit to v litrový kole! Paráda!U normálního člověka bych to bral jako blbost, natož u tebe s tvejma problémama!“ Vyjede po mě, ruce už neudrží v klidu ani chvilku, vypadá to, jako by se měl každou chvíli složit na zem.
„Neuvědomila jsem si to, promiň,“ tak strašně se za sebe stydím. Jenže včera mi to přišlo jako fajn řešení jak usínat v klidu. Myslela jsem si že když budu v pohodě před spaním, bude v pohodě i moje podvědomí.
„Neomlouvej se! Prostě už to nikdy nedělej…,“ sníží trošku tón hlasu. Mám procit že mi praskne hlava, kocovina se dostala do toho nejhoršího bodu. Doploužím se k ledničce, ale když zjistím, že je stejně prázdná jako včera mám nutkání se složit na zem a všechno to zabalit.
„Sjedu něco koupit až se trochu vyspím, včera sem to nějak nestihnul, v mrazáku by měly bejt aspoň zmražený rohlíky, jestli máš hlad.“ Prohlásí a uvelebí se na gauči. Netrvá ani pár minut a spokojeně oddychuje. Vrátím rohlíky zase do mrazáku, nehodlám riskovat, že bych ho vzbudila. S těžkým pocitem viny se pomalu dopajdám do pokoje a snažím se usnout. Až mě zaskočilo, jak moc jednoduchý to tentokrát bylo.
Když se vzbudím, je už venku tma. Uvědomění že jsem poslední dva dny jenom prospala mě docela dost znechutí. Naopak zjištění, že se se mnou nic netočí ani mi není zle mě zase dost rychle srovná. Vezmu do ruky telefon a poposkočí mi srdce, když na displeji spatřím novou zprávu. Hodně rychle se ale uklidní, když zjistím, že je jen od Johna s tím, že kdybych ho hledala, tak jel na nákup. Paráda, pomyslím si. Alespoň konečně prázdnej barák, úplně klid.
S trošku lepší náladou vstanu z postele, neobtěžuju se si na sebe brát něco víc než župan, proč taky, když jsem tady sama. S broukáním seskáču dolů ze schodů alespoň pro kafe, abych náhodou v dohledné době zase neusnula. Moje nadšení ale zase hodně rychle zmizí když v obýváku narazím na dvě osoby.
„To je Lukas, známe se ze školy, narazil jsem na něj v obchodě, tak jsem si říkal že bych ho mohl pozvat k nám, doufám že ti to nevadí.“ Usmívá se. Konečně odhodil všechno na hlavu. Uvítala bych to, kdybych právě teď nestála uprostřed pokoje rozespalá, neučesaná a jen v županu. Ale asi i to by mi to bylo šumafuk, kdybych ho nikdy předtím neviděla.
„Jojo, známe se,“ špitnu a snažím nenechat na sobě znát nervozitu.
„Z tý tvojí oslavy víš, Kelly se nezmínila? Strávili jsme spolu docela fajn pár hodin.“ Uhyhňává se. Jeho hlas mi způsobuje nepříjemné brnění v podbřišku.
„Jsem Casey, né Kelly,“ hodím po něm pohledem aniž bych věděla jakých fajn pár hodin sme spolu tak mohli strávit. Jediný co si pomatuju bylo to, jak mě, úplně na mol nesl do mého pokoje.
„Potřebuješ něco? Vypadlo z Johna.
„No, vlastně….nic, šla jsem se podívat jestli už jsi doma,“ vykoktám ze sebe.
„Psal jsem ti tu zprávu asi před šesti hodinama,“ koukne na mě se svraštěným čelem.
„Aha, ale stejně,“ sklopím hlavu, abych zamaskovala jak moc jsem zrudla a co nejrychleji odpochoduju zpátky do pokoje…