Trrrm (12)

John mi sebral mobil, když zjistil že v noci volám nepříčetná Jakovi, aniž bych o tom ráno věděla. Vetší scénu už mi snad před tím jeho kamarádem udělat nemohl. Překvapivě na mě ani nekoukal jako na největšího blázna, že v náměsíčnosti vřískám na svýho bejvalýho, ať neumírá…Třeba to neslyšel, nebo mu to jen John dostatečně vysvětlil, každopádně jsem se mohla o snídani konečně pořádně najíst, což dost umírnilo mojí normální reakci na Johnovo povyšování. Až moc sem ho nějak začínala chápat a vůbec se mi tohle vnitřní dospívání nelíbí. Kde jsou ty časy, kdy jsem ho ani nepozdravila…
„Cass,“ houkne na mě, když se ploužím do schodů a jako hlas znovu rozvibruje moje tělo.
„Hm?“ Ani se neotočím. Nemám tušení co všechno mu John řekl a i kdyby mu nic neřekl, mám pořád velkej problém podívat se mu klidně, bez rudnutí do očí.
„Jsi ok?“ Zaváhá trošku, pak za mnou vyjde pár schodů.
„Jasný v pohodě,“ chci se za ním otočit, ale nakonec to radši vzdám. Nepotřebuju žádný problémy navíc.
„Proč mi lžeš,“ vyběhne ještě několik schodů a postaví se přede mě. Snažím se udržet pohled na zemi, uklidnit se.
„To není tvoje věc,“ seberu všechno odvahu, krátce se mu podívám do očí, co nejupřímněji se na něj usměju a pokračuju dál, aniž bych měla v plánu ztrácet s ním víc času.
„Proč jsi taková?“ Zvýší tón hlasu, chytne mě za ruku a strhne k sobě. Jen ho rychle probodnu pohledem. Vím že by na svém trval už jenom chvilku a podlehla bych mu. Naštěstí to zabralo. Trošku jsem přidalo do kroku a rychle za sebou zavřela dveře. Měla jsem nutkání vrátit se a všechno mu vysvětlit…úplně všechno. Ale pak by se na mě už nikdy nedíval jako na normálního člověka…
Sociální sítě jsou největší zlo, člověk u nich stráví klidně celej den, aniž by se tam vlastně něco dělo. Stračí jenom každých pár minut aktualizovat stránku a doufat, že se ukáže další nový „velmi zajímavý“ příspěvek. Každodenně tu otvírám Jacovu fotku a vzpomínám, dnes jsem ale bez rozmyšlení otevřela jednu z Lucasovích. Musela jsem sama sobě přiznat, že se mi víc než dost líbí. Né že bych to do teď tak nevnímala, ale když si to člověk přizná, je to vždycky o něco horší. Stránku jsem vždycky rychle překlika, když se někdo pohyboval kolem mého pokoje, nebylo by nejlepší ať by to viděl kterýkoliv z nich.
Po pár hodinách vládlo domem konečně ticho a já věděla, že už moc dlouho neudržím oči otevřené. Při pohledu na monitor mě pálili víc a víc a taky mi bylo jasný, že se zase budu muset ponořit do říše „snů“. Dneska jsem to snad oddalovala úplně nejdýl, Lukasova přítomnost mě dost znervózňovala. Spal sice až dole na gauči, ale sama vlastně nevím, čeho jsem schopná a to mě děsilo ze všechno nejvíc. Nenápadně jsem se doplížila dolů, abych se přesvědčila, že opravdu spí. Chvilku na něj jenom civím…Vlastně to není až tak chvilka. Začínám zjišťovat jak moc je podobnej Jakovi, když spokojeně pochrupuje.
Zrudnu, když si uvědomím co vlastně dělám a zamířím k ledničce, že rovnou donesu něco nahoru na ráno, abych je nebudila. Ucuknu sebou, když mi položí ruku na rameno. Pohotově mi dá ruku přes pusu, abych nezaječela, pak mě otočí k sobě a druhou ruku si přiloží ke rtům a naznačí, abych byla ztichla. Těhle několik vteřin byla snad ta nejdelší doba, po kterou jsem se vydržela koukat mu do očí. Ještě chvilku mi pro jistotu drží ruku u pusy, ale když se přesvědčí, že nebudu ječet zlehka povolí a pak jí dá úplně pryč. Než jí ale povolí plně, přejede mi konečky prsty po rameni, svojí taktiku ale rychle zavrhne, když vidí, jak jsem se zatvářila. Možná jsem ho měla nechat. Ne, neměla, už takhle ho kontroluju, jestli v klidu spí, nepotřebuju dalšího člověka, kterýho budu po nocích řešit, i když už se tomu stejně nevyhnu. Nenápadně se kolem něj proploužím a pár Rychlými kroky se dostanu na schody. Ještě se na chvilku otočím, stojí pořád na stejném místě, nepohnul se ani o kousek. Když už na něj civím dostatečně dlouho jen ucukne koutkem.
„Promiň,“ špitnu a vyběhnu zbytek schodů…