Trrrm (14)

Už od osmy lítám po pokoji jak zkofeinovaná veverka a snažím se poklidit všechen bordel, co se tu za pár dní nicnedělání nahromadil. Nejsem nějak uklízecí typ, já bych mohla mít pokoj v pokoji pořád, ale myslím že táta by to nezkousnul. Na chvilku se zastavím když ve dveřích zahlédnu Johna s mým mobilem v ruce.
„Nechci ho, dík,“ skládám už potřetí jedno tričko, ruce mě poslouchají hůř než normálně, ale nějak víc nad tím nepřemýšlím, vzhledem k tomu, kolik jsem toho naspala.
„Měla by jsi se mu ozvat, snaží se ti dovolat už asi 3 hodiny,“ položí mobil na skřínku a znechuceně odejde.
Naštvaně hodím nesrovnané tričko do skřínky a vytočím Jakovo číslo. Chvilku to zvoní, ale pak se – stejně jako vždycky dovolám jen do hlasové schránky. Nechápu co tím sleduje. Po chvilce mi mobil ohlásí esemesku. Dobrý, za posledních pár dní jsem tě slyšel dostkrát, jenom jsem chtěl vědět jestli žiješ. Bylo mi divný že by jsi mi dokázala dát jednu noc pokoj…
„Kreténe!!!“ zaječím přes celej barák, mobil mi vypadne z ruky, ani se ho nesnažím znovu zvednout.
„Děje se něco?“ Sedne si vedle mě, přestávám chápat jak tu může bejt vždycky když se něco děje.
„Je to debil,“ zamumlám o opřu se o jeho rameno. Jen se tiše zasměje.
„Jak si to vymyslela s tou dnešní noci?“ Drkne do mě.
„Jak s dnešní nocí?“ snažím se zalovit v paměti, ale nevzpomínám si, že bych měla nad něčím přemýšlet.
„Dobře, tak znovu, nebyla si zrovna moc při smyslech když jsem ti o tom říkal. Já musím odjet na intr už dneska večer, odjedu klidně o půlnoci, to je mi fuk domluvím to tam, ale táta se vrátí až zítra ráno, našla si někoho, kdo tu s tebou zůstane?“ Obejme mě kolem ramen.
„Já…no…zvládnu to tu sama.“
„No tak to v žádným případě,“ vyskočí na nohy ještě dřív než to stačím doříct.
„Ale já to zvládnu, slibuju,“ kouknu po něm, po tom co jsem pár hodin spala v pohodě tomu začínám i věřit.
„To prostě nejde, tak půjdeš na jednu noc k mámě, nemůžeš tu zůstat,“ zvyšuje nepatrně hlas, přechází z jedné strany pokoje do druhé.
„Ježiši! Co se mi asi tak může stát?!?“ Nevydržím to, nesnáším když mi někdo diktuje co mám dělat.
„Já o tebe mám strach, chápeš to?!“ Opře se o skříň.
„Můžu ti volat, nebo ty mě, je to jen jedna noc. Hned ráno ti dám vědět hm?“Kouknu na něj s nadějí, že je všechno vyřešeno.
„A to vážně nemůžeš jít na jednu noc domu?“
„Já jsem doma tady sakra!“ Vyjedu po něm znova.
„Fajn!“ Že já se vůbec snažím ti pomoct!“ Třískne za sebou dveřma.
Se slzama v očích se svalím na postel. Chvilku tam jen ležím a koukám do stropu, pak si ale uvědomím, že bych sebou měla sakra hodit, pokud to chci mít do večera hotový, nehledě na to, že bych se ještě měla připravit do školy, ale na to už vážně kašlu.
Když už je hlad natolik nesnesitelný, vezmu pytel s odpadky – abych už dolů víckrát nemusela a pomalu sejdu ze schodů. Poměrně se mi uleví, když zjistím, že je nejspíš zalezlej u sebe v pokoji a balí si. Znovu už se hádat nechci a k mámě už vůbec ne. K mému překvapení dokonce najdu v ledničce něco k jídlu, je pravda že táta si zítra do krámku s nohou v sádře těžko dojde. Trošku mě znepokojí, že při odnášení odpadků nenajdu Johnovo auto. To jako odjel, aniž by něco řekl? Tohle teda nemusel, zas tolik sem snad neřekla. Otráveně se docourám zpátky do domu a uvelebím se dole na gauči. Chvilku nevnímavě koukám na televizi, ale když i to mě přestane bavit, rozhodnu se pro horkou vanu. Konečně je v domě klid, nemusím řešit vůbec nic, je třeba si to pořádně užít, zítra to zase skončí.
Venku už dávno padla tma a já sama sobě začínám přiznávat, že začínám mít strach. Možná by mi ani tak nevadilo, kdyby nás vykradli nebo mě sežralo něco, co se schovává u mě pod postelí, ale přiznat sama sobě, že měl John pravdu je pro mě dost nemožný. Popravdě, když tu není a nehustí do mě co dělat a co ne začínám se zase cítit jako dřív. Načepuju dole plnou láhev vody, abych už se tam nemusela celou noc vracet a zahrabu se do postele. Nevím, jestli zapínat televizi a koukat se na horor byl zrovna nejlepší nápad, každopádně mě se zdál pro zahnání mého přemýšlení nad těmi sny až dost dobrý.
Ještě párkrát znechuceně aktualizuju stránku na facebooku, ale stejně jako jindy se tam nic neděje. Pomalu zaklapnu notebook a natáhnu se po zelené krabičce. Mírně se ušklíbnu, když přečtu nápis Vitamín C. Možná by mě mělo zajímat, co to vlastně je, ale pokud mi to pomáhá, proč si kazit mínění.
Zvuk budíku mě vyděsil natolik, že jsem si dala o poličku, kterou táta chytře přidělal nad postel. Svítící lampička mi dala jasně najevo, že jsem včera usnula ještě dřív, než jsem ji stačila zhasnout. Protáhnu se a s nadšením odskáču do koupelny. Popravdě se i trochu začínám těšit až z tohohle baráku vypadnu – nemuselo by to sice být do školy, ale aspoň něco. Na zastávku kráčím až s moc dobrou náladu a cítím, jakoby všechna ta energie ve mně měla bouchnout. Snažím se si nezpívat, netancovat, ale nakonec si musím vyndat sluchátka, protože to prostě nezvládám. Koukám po všech těch otrávených lidech v autobuse a nechápu, proč si život neužívají aspoň trochu víc.
Před školou ze mě ta náladu trochu opadá, ale když zjistím že jsem ve třídě mezi prvníma, zase se uklidním. Nějak jsem nechtěla přijít později než Effy a přisedat si k ní, konec konců jsem to byla já, kdo to podělal.
„Táta už je doma?“ špitne a zasedne vedle mě.
„Dneska se vrací,“ kouknu po ní s trochu se pousměju.
Další vynucený rozhovor naštěstí přeruší zvonění a hned co napochoduje matematikářka s testem si uvědomím, jak moc mi tohle nechybělo. Snažila jsem se sice vymluvit, že jsem tam dva týdny nebyla, ale znáte to – opakování za první stupeň, navíc přihlášky na střední školy se blíží a my nesmíme otálet. To ona říkávala s oblibou na každou naší výmluvu.
Při sezení nad prázdným papírem mi došlo že jsem ráno nedala vědět Johnovi, možná mi volal, ani mě nenapadlo zvedat mobil ze země.
„Zatraceně, nemáš na smsku prosím?“ Žďuchnu do ní a doufám že mě nepošle do háje. Ani se po mě nekoukne a dá mi mobil do roky.
„Děkuju,“ zašeptám a hned odesílám omluvnou sms, že jsem v pohodě, i když bych ho po tom včerejším odjezdu nejradši nakopala do zadku.
„Cassando, co to máš pod tou lavicí?“ Zazní hlas učitelky hned vedle mě.
„Já stejně nevím jak se to počítá, klidně si to vezměte,“ věnuju jí jeden dost zoufalý pohled a vrátím se zpátky k telefonu.
„Schovej ten telefon aspoň, nemusíš ho požívat tak okatě,“ probodne mě pohledem a sebere prázdný papír ze stolu.
Zbytek školních hodin proběhne naštěstí bez testů, ale i tak je pro mě sezení na místě jeden velký trest, pořád mám pocit že exploduju, nechápu co se se mnou děje. Možná si moje tělo až moc zvyklo žít ve vyčerpání z nedostatku spánku a teď prostě neví co s dostatkem energie.