Trrrm (17-poslední)

Bylo vážně fajn probrat se v nemocnici. Vlastně ani nevím, jak dlouho se mi podařilo nespat. Nějakou dobu jsem byla na normálním pokoji, ale když v noci zjistili, o co vlastně jde, přeložili na mě na psychiatrii. Vážně by to tu bylo docela fajn, kdybych si pořád dokola neuvědomovala, kvůli komu jsem tu zkejsla. Kdybych alespoň jasně věděla, který s těch dvou měl na mém několika měsíčním pobytu větší podíl.
Opravdu jsem se těšila domů, ale to jsem ještě nevěděla, že si mě domů odveze máma i s jejím dalším objevem…
„Zlato, vzala sis dneska prášky?“ Huláká na mě máma ze spodního patra. Neodpovídám. Doufám, že je všechna tahle ignorace donutí „vrátit“ mě zpátky k tátovi. Několikrát se tu zkoušel spolu s Johnem zastavit, ale nepustila je za mnou. Vážně to tu nenávidím, koukat se na jejich „spokojené“ soužití mi na náladě moc nepřidává. Chtěla vrátit ke klukům, byl tam takovej klid. Hlavně tam byl někdo, kdo se mnou byl schopný řešit můj problém a neprotáčet při tom oči. Když mě máma v noci budí naprosto přesně vím, co se jí honí hlavou – blázen. Ta nálepka mi vážně tolik nevadí, spíš mě užírá ta věčná samota. Nejhorší ale je, jak máma stále do kola omílá, že je to všechno tátova vina – přitom ten s tím nemá vůbec nic společného.
Po několika dlouhých minutách se mě má milovaná maminka konečně uráčí navštívit. Nepřišla ale proto, aby si se mnou povídala. Na stůl položí sklenici vody, vedle ní s úsměvem na tváři položí vybledlý prášek a zase odejde. Se zlostí hodím prášek do vody, počkám, až se rozpustí a vyleju celou skleničku do umyvadla. Vážně jsem ráda, že mám koupelnu hned vedle pokoje. Nemám sílu, abych si mohla dovolit chodit někam dál. Né že bych nechtěla, aby mi bylo lépe, ale nějak se bojím začít brát další prášky pravidelně. Tak ráda bych řekla, že jsem ze vší té „závislosti“ na vitamínu C vystřízlivěla, ale moje tělo tuto skutečnost nějak nepřijímá. Dost často je mi zle, někdy prostě splyne realita se snem i na několik hodin. Možná by mi bylo lépe, kdybych se mohla stýkat s lidma, na kterých mi záleží. Pro moje psychické zdraví sem ale nikoho nepouští. Vážně bych chtěla, aby pochopila, že věci typu byl to jen sen opravdu nepomáhají. Už se ani nesnažím usínat, spadnu do spánku až z vyčerpání. Většinou ten spánek netrvá tak dlouho, ale mému „nic“ nedělajícímu tělu stačí. Bylo by fajn říct, že se mi nestíhá nic zdát, ale tak to nefunguje – přitom by to bylo tak fajn.
Je to nepopsatelný pocit být zase s nimi. Myslela jsem, že budu skákat až do stropu, když nám tu společnou dovolenou přes všechno to přemlouvání máma dovolila. Nevím, jestli i oni dva to tak vnímají, ale já si přijdu jako nejšťastnější člověk na světě. Autem se nese hlasitá hudba, táta si pobrukuje, Jonh „bubnuje“ na palubku. Tak moc bych chtěla tenhle moment zvěčnit. Nechci se zase vrátit domů a jen ležet v posteli. Cítím, jak mě táta s Johnem naplňují energií… Proč tu osobu vždycky zaregistruji jako první? Proč je nikdy nestihnu upozorniv včas? Neskutečně si přeji, aby tam ten strom nebyl, ale narazíme do něj stejně jako ve všech snech. Nevěřím tomu, že se to doopravdy děje, chci se probudit. Všechno ale nasvědčuje tomu, že tohle už sen není. A i kdyby byl, je vůbec možné to nějak rozeznat?
„Cass, jsi v pohodě?“ Zasípe John. Chci mu odpovědět, ale nedokážu ze sebe vydat ani hlásku. Snaží se cloumat s tátou, nejeví ale jedinou známku života. Všude kolem mě jsou skroucené plechy, v některých místech se rozlomily a vytvořily ostří. Pozoruju Johna, jak se snažím probrat tátu a pak znovu zahlédnu toho muže. Blíží se k autu, jedním prstem přejíždí přes hlaveň pistole a umívá se. Chci na něj ty dva upozornit, ale pořád nedokážu mluvit. Pomalu se přiblíží k autu, prostrčí pistoli rozbitým okýnkem a zamíří přímo na Johna. Spolu s výstřelem povolí i mé hlasivky. Neskutečný řev se nese celou mou hlavou. Čekám, až se muž přiblíží i ke mně, ten se ale jen usměje a zmizí v dálce. Zoufale těkám očima po autě, snažím se rozbít okýnko, dostat se ven. Pak narazím na ostrý kousek zničeného plechu. Spokojeně projedu zápěstím po jeho ostří. Ta bolest mě přece musí probudit. Do očí se mi ženou slzy, všechno se zdá být nekonečné. Docházejí mi síly, konečně se přede mnou začíná rýsovat černo…


Pomalu otevírám oči, ale když mnou projede ta strašná psychická bolest, pocit bezmoci a totálního konce pokouším se je zavřít a znovu usnout. Nejde to. Na scénu nastupuje pálení na zápěstí a mě začíná docházet co se stalo. Zmateně šilhám po jedoucím autě a snažím se rozeznat řidiče. Pořád vidím tak mlhavě, že to nedokážu. Konečně zaostřím a poznám svého nevlastního bratra Johna. On byl poslední z těch, kdo mi zbyli a bylo až neuvěřitelné, jaký vztah jsme si dokázali vytvořit za ten ani jé rok, co se zjistilo, že nejsem jedinej tátův potomek.
„No konečně, už jsem se bál že se neprobereš,“ prohodí, zlehka se usměje a otočí se přes rameno, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Bojím se cokoliv říct. Sama nevěřím tomu, že přes to všechno jsem toho byla opravdu schopná. Ani sama nevím, jestli jsem to opravdu chtěla skončit.
„Kam jedeme?“ Zkusím se zvednout ze zadního sedadla, ale ruce se mi slabostí podlomí. Zkusím to ještě jednou, abych na něj viděla, ale nedopadne to o nic líp a tak to vzdám.
„Někam pryč, aspoň na chvíli…kde na to všechno budeš moc zapomenout,“ prohodí tak optimisticky, až mu to ani nejde věřit. Neobtěžuju se mu na to víc odpovídat. Jenom si pod hlavou upravím polštář, který mi tam dal a zavřu oči.