O Mílovi bez Míly

Zavoněla káva, ten mletý patron všech posezení, a ke stolu usedla paní Mařasová spolu s paní Hanušovou. Obě čerstvé tchyně, neotlučené, ještě křupavé. Aby bylo hned od počátku jasné rozdělení rolí, tak tchyně Mařasová byla matkou Vendulky a tchyně Hanušová porodila před pětadvaceti lety syna Milana. Vendulka s Milanem se před týdnem vzali, a díky tomuto aktu se obě ženy ocitly ve funkci panímámy. Jistěže se znaly již před svatbou svých dětí, tehdy se ovšem pouze vzájemně oťukávaly, projevujíce spíše opatrnou zdvořilost, než vážný zájem.

Nyní však byla situace úplně jiná, ženy to přirozeně táhlo k sobě, cítily povinnost probrat budoucnost svých mladých a stanovit pevné body v jejich životě, spolu s přísliby podpory. Paní Mařasová byla žena laskavých očí a mírného úsměvu, paní Hanušová setrvávala většinu času v jakémsi střehu, byla rychlá v rozhodování i v úsudku. Ženy si osladily kávu, paní Hanušová o trochu víc. Vůně a téma vybízely k hovoru.

"Tak už to mají mladý za sebou," takový byl servis ze strany paní Hanušové.

"Už už, tak už jim to začne, viďte," přijala paní Mařasová podání.

"Ale jsem ráda, že jsme si konečně my dvě sedly, já už si dávno říkala, že je potřeba si popovídat," pokračovala paní Hanušová. Nebyla to sice pravda, ale v konverzaci podobného typu lež ztrácí svůj původní, nelichotivý význam a stává se povoleným dopingem hovoru.

Paní Mařasová přisvědčia: "Taky jsem ráda, ten váš Milan je moc hodnej kluk, já ho Vendulce přeju, já myslím, že se k sobě hodí, co vy myslíte?"

"Ale to Míla hodnej je, jenom jsem vám z něj kolikrát byla na mrtvici, já vám jednu dobu myslela, že se ani neožení, čtyřiadvacet pryč a holku žádnou. Já do něj hučím horem dolem, pořád mu domlouvám: Mílo, to si nemůžeš nají nějakou holku? To mě chceš utrápit? Tak už si konečně nějakou najdi nebo se neoženíš. A on nic, jenom kouká a nemluví. Já vám řeknu, to bylo k zbláznění! Kdyby aspoň o nějakou zavadil, ale on nic, prostě nic! Já mu sháněla nevěsty, inzeráty jsem za něj podávala, jenže on je takovej trumbera, že na tu schůzku nikdy nešel, já ho prosila, já se nabrečela, já mu kolikrát tak strašně vynadala, a on nic, prostě nic! Až potom vaši Vendulku si namluvil, já vám řeknu, že nebýt jí, tak on snad do smrti s žádnou ženskou nepromluví."

Paní Mařasová nyní vypadala trochu zmateně, jako člověk, kterému někdo v sobotu tvrdí, že je dejme tomu středa. Chvilku si pro sebe uvažovala, jestli má nebo nemá promluvit, pak usoudila, že nejasnost, která v ní po slovech paní Hanušové vyvstala, si zaslouží objasnění.

"Já tedy nevím, nic mi do toho není," řekla mírně paní Mařasová, "ale váš Milan mi jednou vyprávěl o té Terezce, že byl do ní hodně blázen, mělo to být tak asi dva, tři roky než se poznali s Vendulkou."

"Počkejte, Míla? Jaká Terezka? On vám něco říkal o nějaké holce?" napřímila se nad svým šálkem paní Hanušová.

"No ano, našel si nějakou slečnu a chodili spolu. Prý ho asi po půl roce nechala a tak se hrozně trápil. Já myslela, že o tom víte. Milan mi o tom hodně povídal, tak mi to přišlo jako že je to známá věc. To se tedy omlouvám, paní Hanušová, to mě mrzí," a paní Mařasová měla nyní výraz někoho, kdo rýpnul do hráze, a s obavou sleduje tenký pramínek vody, hrozící povodní.

"Ale to se neomlouvejte, to...," paní Hanušová rýpala lžičkou do talířku, oči sklopené. Káva chladla, atmosféra rovněž. Potom paní Hanušová hlavu opět zvedla.

"A to vy jste se s Mílou takhle bavili? Že nic neřekl, moula. Však já bych ho neukousla. A co vám ten trouba vlastně povídal?"

Paní Mařasová opět zaváhala, jestli má promluvit, ale pocit povinnosti vůči Milanovi zvítězil.

"No, víte, paní Hanušová, ono třeba Milana vždycky hrozně štvalo, že mu pořád říkáte Míla. Jenže se bál vám to říct. Prý vás zkusil jednou opravit a potom už nikdy. "

"Tak snad se tak jmenuje, ne? Tak na něj nemám mluvit, nebo co? Aby se pán neurazil, nebo co? Vlastní syn a on se ke mně chová jako k...já nevím! A tohle se dozvím od cizích! Jako bych ani nebyla jeho máma. Ale copak já se k němu chovala zle? Tak proč mluví s cizí jako s mámou a k mámě se chová jako k cizí? Tak řekněte, copak si to zasloužím?" A paní Hanušová tyto věty vykřikovala již v pláči, v pláči odmítnuté matky.

"Já už raději půjdu, děkuju za kávu a promiňte," řekla paní Mařasová a tiše se vzdálila, neboť netoužila po dalším svědectví o dávných omylech. Cítila, že zde není její přítomnost nadále nezbytná.

Paní Hanušová neodpověděla. Vše, co zde bylo řečeno, na ni dopadlo drtivou silou. Cizímu člověku se její vlastní dítě svěřuje raději, než matce. Zabolelo ji u srdce. Znovu jí vytryskly slzy, hryzala se v zoufalství do pěsti a nevěřícně vrtěla hlavou. Co dál, co dělat, jak napravit to, co se pokazilo?

Paní Hanušová krátce přerušila pláč a zvolala: "Já ti dám, že ti nebudu říkat Mílo, já ti dám, že mi budeš rozkazovat, jak ti mám říkat, jen počkej! A počkej, jak já ti vytmavím tu tvoji Terezu, no to tedy počkej, jak já to z tebe dostanu! A s tou starou Mařasovou, jen se mi s ní opovaž ještě promluvit, jen se opovaž, to mě teprve poznáš, jak mě ještě neznáš!"