Za minutu dvanáct

"Zadržte ji! Chyťte tu zlodějku!"
Laura běžela a pod bundou skrývala ukradený chleba. Už několik dní nejedla, jiná možnost jí tedy nezbyla. Běžela. Zahnula za roh a skryla se za popelnicemi.
Už jsou to dva roky, co utekla z dětského domova. Žila na ulici a živila se krádežemi. Její oblečení už bylo značně ošuntělé, ale jiné neměla.
"Támhle je!" jeden z ochranky ji zahlédl, když vykukovala zpoza popelnice.
"Ne!" prolétlo jí hlavou. Dala se na útěk křivými uličkami. Náhle před sebou spatřila urostlou postavu nějakého muže. Obklíčili ji!
"Už je pozdě," zhrozila se. Přitiskla se zády ke zdi. Měla hrozný hlad a navíc je v pasti.
"Je to jen malá holka," uchechtl se jeden z mužů. Laura si všimla, že je velmi mladý. Mohlo by mu být kolem jednadvaceti. V jejím nitru se znenadání vzedmula vlna vzteku. "Já nejsem malá!" vyštěkla.
Muž na ni upřel pohled pomněnkově modrých očí a prohlédl si ji od hlavy k patě.
"A pěkně agresivní malá holka." Ve tváři mu pohrával pobavený výraz, který Lauru doháněl k šílenství.
"Vy jste mi nějakej chytrej!" prskla, přičemž si ho měřila nenávistným pohledem.
Muž se jenom zasmál. "Už jsem o tobě slyšel, prý už se před tebou mají na pozoru všechny obchody v okolí," culil se a neustále si ji prohlížel. Ostatní muži se také pobaveně chechtali.
"No a? A vůbec, nechte mě být!" odsekla a chtěla utéct. Pokusila se mezi muži prosmýknout, ale nevšimla si železného potrubí. Zakopla a nehezky se praštila do hlavy. Nad sebou ještě zahlédla rozmazanou směs pohybů, ale po pár vteřinách ji obklopila tma…

Když se o pár hodin později probudila, uvědomila si, že leží na něčem měkkém. Otevřela oči a rozhlédla se. Nemohla uvěřit vlastním očím. "Kde to jsem?!" prolétlo jí hlavou. Ležela na pohovce v něčím bytě.
"Á, hele kdo se nám probudil." Zaslechla něčí hlas a když se otočila, spatřila onoho modrookého muže, pohodlně rozvaleného v křesle.
"Kde to jsem a co tu dělám?!" vychrlila na něj.
"Uklidni se, jsi u mě v bytě a právě jsi spala," zněla odpověď.
Udiveně se na něj podívala. "Nechápu, proč jste…" muž ji ale přerušil.
"Asi bych ti to měl vysvětlit, že? Poslouchej. Je mi tě líto a je mi trapné nechat tě jen tak na ulici. Nechám tě tu bydlet, ale ty si to odpracuješ, jasné? Tím myslím i ty krádeže. Mimochodem, jsem Ryan a tykej mi prosím. Nejsem žádný starý dědek."
Laura vyvalila oči. "On ji tu vážně nechá bydlet?" hučelo jí hlavou. To už se vážně zbláznila? Má halucinace, nebo je mrtvá? Srdce jí v hrudi zběsile dunělo, jako by snad chtělo vyskočit z jejího těla ven.
"Musíš mít hlad, ech…jak se vlastně jmenuješ?" povytáhl obočí a rukou si prohrábl tmavě hnědé vlasy.
"Laura. A hlad nemám," prohlásila sebejistě, ale žaludek ji hlasitým kručením prozradil.
"To slyším," zasmál se Ryan. Půjdu ti udělat něco k jídlu a ty se můžeš jít mezitím osprchovat. Ukázal na jedny ze dveří.
"Tam je koupelna, máš tam ručníky a čisté oblečení. Není to nic extra, ale bude ti to muset prozatím stačit."
Laura nebyla schopná jediného slova. "D-díky!" vymáčkla ze sebe konečně. Zvedla se z gauče a zamířila ke koupelně. Cestou si prohlédla své špinavé ruce. Byly příšerně vyhublé.
Hlavou ji vířily stovky…ne…tisíce myšlenek. Úplně cizí kluk ji právě zachránil před jistou smrtí z hladu a nechal ji bydlet u sebe i potom, co kradla. Nyní měla ale pocit, že ho zná celou věčnost. Nevěděla proč, ale cítila to tak. Natáhla se po klice a vešla do koupelny. Škvírou ve dveřích ještě Ryana zahlédla. "A navíc je to fešák," řekla si v duchu.
Konečně se po dlouhé době upřímně usmála. Zavřela za sebou dveře s pocitem, že už to nemůže být lepší. Tohle byl nový začátek a ona to věděla.