Báječný den

Všechno to začalo tím, že jsem ráno spadla z postele. Nejen, že jsem tím vzbudila půlku sídliště, ale udělala jsem si další nádherné modřiny. Nebudu psát kde, protože by tomu stejně nikdo nevěřil.

Když jsem se pak neohrabaně šourala směrem do koupelny, rozbila jsem si nehet na palci o záchodové dveře a jebla se hlavou do nich a pak jsem se marně snažila držet minutu ticha. Bolelo to jak sviňa.

Po těchto zážitcích, jenž mi způsobila vyšší moc, jsem se konečně odhodlala otevřít skříň, ze které na mne vypadly dvoje trička a jeden zimní svetr. Už ona představa, že je tam nacpu zpátky, byla šílená. Nadlidský výkon. Nicméně jedno tričko se tam přeci jen vešlo.

Navlíkla jsem na sebe tedy nějakou šílenou kombinaci a ještě v polospánku se odebrala k výtahu.

Samozřejmě v momentě, kdy jsem zavírala dveře bytu, odjel výtah směrem nahoru, a to znamenalo, že musím pěšky.

Jelikož jsem šla značně neohrabaně, musela jsem se přidržet občas zábradlí, které bylo na jednom patře polité nějakým sajrajtem.

Cestou k metru se mi málem vyvrtl kotník a dvakrát mě málem napadl pes. Jeden byl větší, ten druhý menší, ale taky to zkoušel.

V metru si vedle mne sedl muž o něco málo starší než já a rozevřel noviny, jenže byly celé o sportu.

Při přestupu na Muzeu mne požádal revizor o doklady a pak mu nefungovala čtečka karet. Zdržel mě dvě minuty!

Taky jsem si všimla, že mám na sobě zimní svetr, přitom byl červenec. Takže na mě důchodci hleděli jak na blázna. Jen patnáctky si říkaly, že je to asi cool (nevím, jaké teď frčí slovíčko pro "fajn".) Fakt prima.

V metru směrem na Dejvickou jsem si sedla až na Malostranské. Rozevřela jsem skripta a zjistila, že mi chybí stránka 13 a 14. Sakra. Na cestě na letiště jsem v buse dostala další tři rány. Dvě kuframa od turistů a jednu berlí od důchodkyně. Čtvrtou jsem dostala rovnou do čela při výstupu z autobusu, kdy se jeden turista, důchodce, otáčel s batohem na zádech.

Do práce jsem přifšla samozřejmě pozdě. O celých sedm minut. Takže průser jak mraky.

Práce dopoledne stála za houby. Čína nespolupracovala a Amerika spala. Vybil se mi mobil a já chytla další depresi, tentokrát z toho, že jsem snad tlustá.

K mé smůle vytáhl kolega na stůl nejmastnější chipsy na tuzemském trhu a já musela půl hodiny odolávat, než jsem si vzala dva kousky. Ok. Dobře, tak dvacet kousků...

Oběd byl hroznej. Jediné, co se dalo z toho všeho vybrat, bylo vepřové po sečuánsku, z kterého jsem vyjedla jen to maso,protože to sečuánsko moc dobré nebylo.

Bylo mi hrozně zle, takže jsem si ani nemohla koupit nanuka, který byl navíc v akci. Jen za patnáct. Sakra.

Po obědě se stav v práci moc nezměnil. Přibylo řešení, hodně řešení a můj dřívější úprk domů se nekonal. Což se ale dalo čekat.

Cestou domů jsem umírala vedrem v autobuse plném turistů, kteří se mě neustále ptali, jestli je další stanicí metro.

V ruce jsem držela zimní svetr a vypadala jsem jak idiot.

V metru jsem stála u tyče spolu se psem o hlavu větším než já, na Muzeu mě málem ušlapalo třista lidí a cestou na Háje jsem zadržovala dech až po Chodov, kde konečně jistí pánové vystoupili.

Cestou z metra jsem zakopla o kámen a rozbila si druhý palec. Výtah opět nejel a já musela pěšky. No a doma, když jsem si chtěla dát panáka, jsem zjistila, že je ona láhev prázná.

Ale, věřte nebo ne, přece jen to byl nakonec krásný den, protože jsem pak napíchla telefon na nabíječku a zapla ho. Všechno, co se ten den stalo, bylo v momentě pryč. Matka nevolala. Uffff :)