Na křídlech vážky

Být jedenkrát vážkou. Létat si jen tak v létě na louce u rybníka a pozorovat lidi. Leží na trávě, někteří plavou ve vodě, jiní rybaří.

Tento sen se mi jednou splnil. Byl krásný teplý den, myslím, že bylo 30. srpna, a já seděla na rákose na břehu. Řeknu vám, vedro jak na Sahaře, a já se nemohu nijak zchladit. Můj malinký mozeček zažíval něco, co by se nechalo přirovnat ke smažení vajíček. Hladina rybníka se překrásně třpytí, jak od ní slunce odráželo své zářivé paprsky. Snažím si křídly zakrýt celé tělo, zdá se mi, že mě pálí oheň, ale ne. Opravdu je takové strašné horko. „Jak můžete být na té rozpálené zemi?“ ptám se všech. Nikdo mi však neodpovídá. Neslyší mě snad? Nebo jen nechtějí odpovědět? Připadám si tu tak zbytečná. Tak bezcenná. Nikdo si mne nevšimne, nikdo se se mnou nebaví. Trčím tady sama jak pitomec a jen zbytečně se dívám kolem sebe. Nikam to nevede.

„Áááá!“ zvolám najednou. Nevím, co se děje. Nic nevidím. Je tu mokro! „Nééé!“ křičím. Už vím, co se stalo. Ten mrňavý neohrabaný tlustý spratek mě shodil do vody. „Pomóóóc! Topím se!“ Nikdo neodpoví. Nechají mě zhynout. Tak zbytečně jsem žila, ale proč musím stejně i zemřít? Nenechávejte mě tady! Prosím! Zkouším plavat, ale moc mi to nejde. Pomalu se potápím. Křídla mám mokrá a zplihlá. Nedokážu vzlétnout.

Ale co to vidím? Že by záchrana na poslední chvíli? „Mravenečku! Haló, mravenečku!“ volám na přítele od sousedů. „Tady! Tady ve vodě!“ Konečně mě spatřil. „Dostaň mě na břeh. Prosím.“ žadoním. Neutekl. Neotočil se ke mně zády. „Vydrž. Přivedu kamarády. Pošleme ti tam vodoměrku s větvičkou.“ oznámil mi a spěchal pro ostatní. Nesmím se potopit. Nesmím podlehnout. Mraveneček přivede pomoc, dostanou mě odsud. Jak jen mu to oplatím? Dobře, budu sledovat, jak plavou ty děti, a zkusím to také. Jak to dělají? Rukama dopředu, nohama kopou dozadu a odráží se. Ale co já? Vždyť já ruce a nohy nemám. Mám jen šest noh. Co budu dělat? Hlavně se nepotopit. Teď už to nevzdám. Za chvíli se jistě vrátí mravenci s vodoměrkou a budu v bezpečí.

„Už jdou!“ zajásám, když v dálce vidím pochodující klacík. Ne, nejsem blázen. Není to větev, které narostlo pár set nožiček, ale jdou mravenečkové, mí zachránci, a nesou dřívko. Souběžně s nimi se po hladině klouže maličká vodoměrka. Ta že mi sem má dopravit loďku? Ne, tak promiňte, ale to není možné. Ale budiž. Potápím se čím dál rychleji. Neudržím se už na hladině. „Tak, kluci, teď musíme tohle dostat do vody. Dana už ho dotlačí Sáře.“ Á, asi jsem se vám zapomněla představit. Mé jméno je Sára. Ale k čemu vám bude vědět, jak se jmenuji, když se teď stejně utopím.

„Tři… dva… jedna. Teď! A prkno bylo tam, kde být mělo. Teda pardon, nemělo. Nesesunulo se až dolů, nýbrž zůstalo viset v půlce břehu. I ta nejmenší slzička naděje se vytratila. Nestihnou to. Utopím se. Skončím na dně této blátivé louže, kterou místní nazývají rybník. A za pár milionů let ze mě bude hnědé uhlí. „Zkuste se k tomu dostat a shodit to do vody.“ popoháněl je jeden z mravenečků. Všichni se okamžitě drápali dolů k vodě, aby splnili jeho příkaz. Ale nepovedlo se. I tak zůstala větvička zaseknutá v trávě. „Zkusím ji dotáhnout na břeh sama.“ oznámila vodoměrka Dana a rozjela se ke mně. Netrvalo dlouho a byla u mne. „Nedostanu tě asi na břeh, co?“ tázala se. „Myslím, že ne, ale zkusit to můžem.“ „Tak se mě chyť.“ Držela jsem se jí, ale nešlo to. Nedovedla se ani pohnout.

Mravenci se stále snažili dostat dřevo do vody. Zprvu se nedařilo, ale nakonec větev přeci jen do vody spadla. „Dano! Máme to! Poplav sem! Rychle!“ křičeli jeden přes druhého. Vodoměrka se okamžitě otočila a jela k nim. Popadla dřevěný klacík a snažila se upalovat ke mně…

Umírám, přátelé moji milí. Už déle nevydržím zápolit s mocnou silou vody. Tíha mých trápení mě přemohla a teď mě potápí. Stále hlouběji a hlouběji. Sbohem! Sbohem, světe! Neskončete, kamarádi, jako já…

To byla její poslední slova. Zmizela navždy pod vodní hladinou.

Uvědomme si, že i jeden „mrňavý spratek“ může způsobit smrt. Stačí jediný člověk k tomu, aby dokázal způsobit takovou tragédii, že není jiného východiska.

Když celý život strávíme sami, potom už ani nevěříme, když se najde někdo, kdo nám chce pomoci. Važte si takových lidí, je jich opravdu málo. Je totiž neskutečně krásné, když o někom můžete konstatovat: „Tohle je má nejlepší přítelkyně.“