Mé zničené mládí 5

5.Nevyhnutelné činny
Amy se šíleně smála, když jsem ji vyprávěla o své hádce s babičkou o štědrém dnu, a přidala jsem do toho samo-sebou spousty ironie a nadsázky. Když jsem ji oznámila, že nejspíš se tohle všechno bude opakovat na Silvestra, smát se přestala a s vážnou tváří mi řekla ať strávím Silvestr sní. Její otec, kromě toho, že je popový zpěvák, je také neuvěřitelný fanatik do ohňostrojů. I když se rachejtlí straním, musím uznat, že jeho odpalovaní těch barevných věcí mělo něco do sebe.
Prázdniny skočily ještě rychleji než začaly a já se musela zase vrhnout do spáru nic neumějících učitelů, pitomých spolužáku a vražedného ředitele. Všichni tihle lidé, mají jediné štěstí, že se jména dávají hned po narození a ne podle jejich osobností. Protože kdyby to tak bylo, každý z nich by se musel jmenovat kretén. No a právě kretén ředitel, si mě a Amy, spolu s naší třídní učitelkou hned první den školy v novém roce pozval k sobě na kobereček. Kvůli našemu plakátu.
„Amy, Meily“ začal bez okolků „ten plákát je nádherný.“ Podle toho co jakým tonem to říkal, a jaký měl u toho výraz mi ale došlo, že je v něčem háček. A přesně jsem věděla v čem.
„A ta básnička“ pokračoval a nahodil neuvěřitelnou pokerface „to je zajímavý přístup.“
„Jak to přesně myslíte?“ zeptala se Amy
„Myslím tu část o tom zvracení, ono to vrhá na studenty trochu nepěkný obrázek, a zároveň je to trochu nechutné, a my nechceme aby to někdo dělal ne?“
Zase semnou začínal cloumat vztek, najednou jsem nevěděla co říct abych nebyla sprostá. Celou situaci naštěstí zachránila Amy.
„Ta holka“ začala vlídně a mě její hlas trochu uklidnil „je tak posedlá svou krásou, že se z ní vlastně stane příšera.“
„Ale ta holka je tak nádherná“ začala se do toho montovat třídní „třeba by to šlo udělat pozitivně, třeba že tu večeři ani nesní.“
Jak rychle vztek přišel, tak odešel, najednou mi tahle situace přišla spíše směšná.
„Myslíte“ zpustila jsem rozpačitě „že je tak udřená že na jídlo už nemá sílu?“
„Jo tohle tím myslím“ zaradovala se třídní a ředitel proměnil pokerface na usměv.
Vyměnily jsme si z Amy zmatené pohledy.
„Vy to vůbec nechápete že ne?“ zeptala jsem se vážně „tu debilní říkanku jsem ani napsat nechtěla, a vlastně je mi úplně fuk, jestli se někdo nutí do zvracení, jenže pokud tuhle řádku změníte, budeme opět koukat na dílo, co nám podává stupidní a falešnou zprávu zároveň.“
„přesně tak“ doplnila mě Amy „a začne to opěvovat to, co předtím kritizovalo, to asi nechápete.“
Tentokrát si pohledy vyměnila třídní s ředitelem. Oba byli poněkud zmatení a nevěděli co říct. Po chvíli ticha se ujal slova ředitel: „a vy holky myslíte, že když se někdo stará o svůj vzhled, že je špatný?“
„Dělejte si s tím co chcete!“ vylítla jsem trochu ostřeji, než jsem sama chtěla „ale moje jméno neuvádějte“
„moje taky ne“ řekla s úplným klidem Amy. Tohle na ní obdivuju ze všeho nejvíc, nikdy se nenechá ovládnou vztekem, a vlastně žádnou jinou emocí, nechápu jak to dělá.
„Meily klid“ snažila se mě uklidnit třídní a posunky naznačovala, že není proč se rozčilovat.
„Tak si dáme den na rozmyšlenou co vy na to? A zítra se dohodneme“ zakončil ředitel a já jen kývla hlavou a rychle vypadla z ředitelny, Amy mě následovala.
„Neuvěřitelný co?“ oznámila mi před návratem do třídy. „co teď budeme dělat?“
„Nevím“ pokrčila jsem rameny „ale nejraději bych se jim na to vykašlala“
„Taky mám ten pocit, ať nám políbí zadnici s nějakou soutěží!“
Na tom zůstalo.
Škola byla dneska otravnější než kdy dřív, a tak jsem se ke mně se zvoněním dostavil neuvěřitelný pocit štěstí a svobody.
Za normálních okolností bych hned zapadla k Amy domů, ale nestalo se tak. Amy měla nějakou práci a já musela zapadnout do válečného prostředí, plné mamčiného žvanění o úklidu a sestřiných blábolu o klucích, oblečení a makeupu.
Ani jsem si nevyzula boty, když mě ve dveřích zastavila moje matka.
„Meily, volal mi ředitel, ze školy,“ spustila a zamračila se „ohledně toho plakátu.“
Musela jsem se smát, nikdy bych nevěřila, že je ředitel ochoten volat mojí mámě, aby mě přesvědčil.
„Nevím jestli jsem to pochopila dobře, ty a Amy, jste dostaly za úkol vytvořit plakát, a přišly jste na holku co trpí anorexii?“
„No tak to přesně nebylo“ řekla jsem „ale podstata je stejná“
Matka se zamračila ještě víc než předtím, tenhle výraz jsem dobře znala, použila ho vždycky, když chtěla abych napravila něco, co jsem podle ní udělala špatně.
„Meily, co jiného bych od tebe měla čekat!“
Trochu jsem se zasmála „to je dobře nebo špatně?“
„Přemýšlej o tom“ řekla mi tonem, který naznačoval jako bych byla nejtupější na celém světě. „máš dělat plakát o studentském životě, a vymyslíš to nejvíc negativní heslo jaký si mohla použít!“
„No, mohla se třeba ještě řezat, a navíc, podle mě to není negativní“ odporovala jsem, a její pohled mi přišel legrační. Raděj jsem ale smích zadržela, aby si náhodou nemyslela, že se ji vysmívám. „je to heslo, které podporuje studenty, kteří nechtějí být souzení podle vzhledu, to z toho přece nedělá nic negativního.“
V takovýhle situacích, si nikdy máma nevěděla rady. Nikdy semnou neuměla správně mluvit a nikdy nevěděla, co přesně si o mě myslet. A proto udělala to, co jsem ze všeho nejvíc nesnášela. Přizvala svého přítele Henryho.
Henry byl, trochu zvláštní chlápek. Nikdy jsem sním neměla jakýkoliv problém, protože mezi námi byla nepsaná dohoda, která zněla: „já si nebudu všímat tebe, a ty si nebudeš všímat mě“ tu dohodu jsme oba drželi, až na jedinou výjimku, a to byla přesně doba, kdy si matka semnou nevěděla rady a ptala se jej co udělat. Nepřišlo mi fér, že se člověk, který semnou nemá nic společného podílí na mé „výchově“ ale někdy nastala situace kdy souhlasil semnou. Tohle přišlo zrovna teď. Po tom co ho matka seznámila s celým děním, se na chvíli odmlčel. Stál několik minut s divným pohledem na nás obě, přitom si neustále prohrabával vlasy. Pak konečně,trochu nervózně řekl:
„Víš, když ten plakát, má propagovat studentský život, tak je špatný, ale pokud to je jen Meilynou umělecké vyjádření nějakého osobního názoru, tak je to naopak, velmi dobrý.“
Když nastala chvíle, kdy Henry nesouhlasil s mámou, ale semnou, byla vždy máma naštvaná. A když byla naštvaná, začala hysterčit jak Jessika, když ji schováte hřeben.
Nedalo se nic nedělat. Asi po hodině dlouhé hádce jsem musela slíbit, že si třídní s ředitelem aspoň vyslechnu.
Po celém incidentu jsem se raději zalezla do pokoje, kde si moje dráha sestřička lakovala nehty. Jen co jsem zabouchla dveře padla jsem do postele a vzala si učebnicí. Po chvíli jsem zjistila, že se vůbec nedá učit za dvou důvodu. První byl zpěv mojí sestry a druhý byl smrad z laku na nehty.
Odhodila jsem naštváním učebnici a sestra na mě pohlédla pohledem, jsi blázen nebo co?
Už jsem raději nich nechtěla slyšet. Raději jsem vypadla ven. Při matčiným dotazu: „Kam jdeš?“ jsem odvětila: „kamkoliv jinam“ a křápla za sebou dveřmi.