Životní pravda

Plížil se úzkou ulicí, každý krok byl tak hlučný, každý závan větru byl tak silný, každá slza byla tak opravdová, ještě chvíli šel pomalým krokem, pak se rozeběhl. Jeho dlouhé vlasy mu vlály ve větru, vznášeli se a zase dopadaly na stále jiná místa. Oběma rukama si tiskl na hruď cosi podobného knize, prchal dál uličkou poháněn strachem.
Najednou se zastavil a díval se před sebe. Roztřásly se mu kolena, otočil se a chtěl utíkat, ale bylo pozdě, nyní už věděl zcela jistě, že tu není sám. Stále se přibližovali, cítil se jako zvíře kolem kterého se stahuje síť, nebylo úniku.,, Co chcete?“ beznadějně hlesl. Otázka zůstala bez odezvy, pouze přibližující se klapot bot a jeho strach byly důkazy, že tu není sám.
Těkavě si prohlížel okolí, hledal cestu úniku, v tu chvíli ještě doufal, doufal v zázrak. O pár vteřin později ležel s rozbitou hlavou na zemi a jeho život odtékal po chodníku někam do tmy.
Stál na kovovém požárním schodišti a díval se dolů, tváře už neměl umáčené od slz, šaty už neměl nasáklé krví, byl nedotčený. Stál tam, v ruce držel cigaretu a na tváři měl spokojený úsměv. Po několika dlouhých minutách se pousmál a řekl:,, To by šlo!“ Otočil se a prošel dveřmi do maskérny.
Bezvládné tělo figuríny leží na betonové podlaze filmového studia, muži v černých kombinézách připravují prostor na další scénu. Najednou ji někdo popadnul a táhne pryč, míří ke skladu…

Vždycky je někdo výš a někdo níž, vždycky někdo stojí na balkoně a pozoruje ulici pod sebou.