Příběh (jednoho) kluka, část první

část první

Venku je psí počasí. Prší, mží, mlha je všudypřítomná. Z okna vidím na ulici jen barevné deštníky, míhající se všemi směry. Spousta lidí někam pospíchá, nejspíš domů. Za někým, koho mají rádi.

Posledních pár týdnů bylo opravdu smutných. Teprve před šesti dny jsme s mámou vybalili poslední krabici- byly v ní hrníčky s drobnými jahodami. Když jsem je po jednom, s velkou pečlivostí, skládal do bílé, odřené police, do které si pan Čas už také kousl, zaleskla se mi na tváři slza. Šťastná slza.

„Konečně zase bydlíme, mami..“ špitl jsem, ačkoli jsem věděl, že mě určitě neslyší. V tu chvíli seděla na verandě na světle zelené skládací židli. Koukala nepřítomně nikam. Nám oběma se po tátovi opravdu hodně stýská.

Nejspíš bych vám měl všechno povědět od začátku.

Minulý školní rok jsme ještě bydleli v docela velkém domě. Já, máma, táta. Všichni jsme byli šťastní, žili jsme si svoje obyčejné životy. Já jsem přežíval šikanu na střední škole, máma pracovala jako sestřička na dětském oddělení a táta měl malý obchod, hodinářství, na rohu ulice, kde jsme bydleli. Do práce i z práce to tudíž měl opravdu jen pár kroků, ale i přesto se stalo něco, s čím nikdo nepočítal.

Bylo úterý ráno. Rozespalý jsem přišel do kuchyně. Máma už tou dobou byla dávno v práci a táta si zaléval horkou vodou svoji nepostradatelnou ranní kávu. Já jsem snědl misku medových cereálií s mlékem a s učebnicí v ruce jsem se vydal do školy. Prostě den jako každý jiný. Až do přestávky na oběd jsem si myslel, že tohle bude další den, kdy mi někdo do klína vylije polévku, nebo mi někdo hodí nějaký hnus do pití. Opravdu jsem nepočítal s tím, že dnešek bude jiný. Lepší i horší zároveň. Poprvé za tu dobu jsem se totiž ve školní jídelně najedl i bez katastrofy- nikdo po mě nehulákal, nenadával mi, nikdo na mě nic nevylil, oběd jsem si snědl v poklidu na svém obvyklém místě a zcela sám. Bylo to spásné, protože jsem si myslel, že už to ostatní omrzelo. V další hodině se mi ovšem změnil život. Přímo do vyučování si pro mě přišla ředitelka a na chodbě čekala i moje třídní učitelka, která mě zároveň vedla ve sboru.   

To, co následovalo potom, je i teď velmi smutné do detailu popisovat, stačí snad sdělit fakt, že tátu při cestě domů srazilo auto, které ujíždělo před policií. Řídil ho mladý kluk, opilý a pochopitelně bez řidičáku. Nikdy nezapomenu na jeho výraz, když jsem se mu s tvářemi od slz podíval do očí. Vypadal vyplašeně, chtěl utéct, ale zároveň z něj vyzařovalo něco, co doteď nedokážu pojmenovat. Cítil jsem k němu neskonalý odpor a zášť kvůli tomu, co udělal, ale i přes to jsem věděl, že v nitru je to dobrý člověk. Ještě na chvíli jsem se mu zadíval do očí…

Teď se můžeme plynule dostat zase do současnosti. Přestěhovali jsme se, už bydlíme, mám novou školu a zítra mě čeká první den. Nejraději bych se zavřel do skříně a tam zůstal celý svůj život. Ale ne, pro tentokrát už ten výsměch zvládnu levou zadní. Možná. Nebo spíš musím, protože mé maličké statečné já v to doufá. Jdu do čtvrťáku, budu maturovat, budu mít nové spolužáky. Další šikana, další posměch, další bezesné noci. Nevím, mám-li se na zítřek těšit. Snad ano, snad ne?

Je ráno. Opět ubrečené ráno. Po ulici chodí barevné deštníky, ale jsou méně výrazné než včera. Ty pestré-optimistické se vytratily. Vstávám a hledám v posteli ponožku… Oči mi takhle po ránu ještě moc dobře neslouží.

Moje bosá noha ťape na dřevěné schody, protírám si oči. Máma už připravila snídani, nevypadá moc šťastně.

„Dobré ráno, spala jsi dobře, mami?“ zachraptil můj, jindy jemnější, hlas.

„Jak se to vezme, zlato..“ usrkla si trochu čaje a sklesle sklopila oči.

„Mami, bydlíme, ty máš zase práci, všechno bude zase dobrý,“ váhal jsem, mám-li ji obejmout. 

Chvíli jsme strávili v těsném objetí a já se pak se zahořklým úsměvem chystal do školy. Ani jsem nepřemýšlel, co bych si měl obléci, nejspíš si to ani nepamatuji. Hm.. určitě jsem ale měl své oblíbené jeany. Máma mě při odchodu políbila na čelo. Usmál jsem se a ona na mě pak spěšně zavolala, ať to zvládnu statečně.

Myslím, že do té doby, než ostatní zjistí, kdo vlastně jsem, tak budu obyčejný nový spolužák. Nebudu podivín, zatím mě nebude nikdo šikanovat. Zatím, chvíli, pár týdnů to bude dobré.

S nejistotou, ale s optimistickým úsměvem jsem vkročil do mé nynější školy. Všude bylo čisto- to jsou první plusové body. A nemusí se zde nosit uniformy- další plusové body.

Jedné malé milé profesorky jsem se na chodbě zeptal, kde bych nejspíš mohl mít třídu a ona o mě shodou okolností všechno věděla. Navíc to nebyla profesorka, ale výchovná poradkyně. Řekla mi, kam mám přesně jít. A věděla o mě doslova všechno- kdo jsem, jak jsem starý, odkud jsem, co se mi v životě stalo a když jsme se loučili,  nezapomněla podotknout, ať se nebojím, že homosexuálové zde mají nejedny dveře otevřené. Naivka. Navíc ani nevím, jak to myslela.

S mým příchodem se chodby začaly vyklízet. Dveře se zavíraly a otvíraly. Bouchaly a skřípaly. Tou dlouhou chodbou jsme prošel tam a zpátky, vůbec se mi totiž nechtělo otevřít dveře od mé třídy. Velké, cihlově červené dveře, které se na mě dívaly pohledem vzteklého vlka, jež mi chce v mžiku vteřiny skočit po krku a bez jediného výkřiku mě zardousit. Stál jsem a nepřítomně jsem zíral. Z ničeho nic do mě někdo vrazil a s tupým úderem batohu do dveří udělal onu nepříjemnou věc místo mě, prošel jsem hned za ním a byl jsem v šoku- chlapecká škola?

Následoval můj úprk domů.

„Mami? Mami!“

Pochopitelně doma nikdo nebyl. Jak by taky mohl, když i moje máma, jako všichni ostatní rodiče, má nějakou práci, do které musí chodit. Tak by to nejspíš mělo být i s mojí školní docházkou, ale v tom se odteď budou naše názory mírně lišit. Dlouhou dobu jsem seděl na pohovce a přemýšlel jsem, proč se vlastně tohle všechno děje. Jestli se mi ještě nějak mstí život, nebo je to můj osud, nebo si to před chvílí někdo vymyslel. Navíc, já jsem to mámě nikdy nepřiznal.. což znamená, že už je možná tak nějak na čase. Ale..

Vrzly dveře.

„Mami!“ Vystřelil jsem ke vchodovým dveřím.

„Ano? Jak to, že jsi tak brzo doma?“

„A co tu vůbec už před polednem děláš ty!?“

            Máma začala vysvětlovat první.

„Jsem nakonec jen pomocná sestra na poloviční úvazek, proto nemusím být v práci tak dlouho, jako bývávalo zvykem.“

„Aha, to je mi líto, ale aspoň budeš mít víc času na sebe..,“ odmlčel jsem se na dobu podmíněně nutnou.

„A ty? Hm?“ Pobídla mě kývnutím hlavy a ruce si dala v bok.

„Já.. mami, vysvětli mi.. proč?“

„Proč?“ zatvářila se provinile, ale zároveň měla její tvář milý úsměv hodný anděla „Já to vím, Sebastiane. Já to vím. Vím, že si domů nebudeš vodit slečny. Vím to.“

„Mami..,“ a slzy se linuly po tvářích. „Takhle jsem si to nepředstavoval. Zklamal jsem sebe i tebe. A jak tě to napadlo.. ta škola?“

            Máma mě vzala za ramena, koukla mi do tváře svým šibalským úsměvem a pronesla větu, kterou by měla znát každá matka.

„Sebe, pro tebe bych vždycky udělala jen to nejlepší.“