Mé zničené mládí 6

Zvonění budíku mi dalo jasně najevo, že už spát dál prostě nemůžu. Protřela jsem si oči a trochu se protáhla.
„Ach jo, je to tady zase, musím vytáhnout tu spící princeznu ze zimního spánku“ řekla jsem si pro sebe a poohlédla jsem očkem k posteli Jessiky. Ta tam ale nebyla. Zmateně jsem se rozhlídla po pokoji. Pak jsem to přestala řešit, vyskočila z postele a oblíkla se. Jen co jsem došla do kuchyně čekalo na mě něco co mi vyrazilo dech. Moje sestra vstala ráno dřív, a dokonce mi uvařila čaj. Sedla jsem si ke svému čaji a napila se, Jessika si sedla ve mě.
„Tak co potřebuješ?“ zeptala jsem se bez okolků a evidentně jsem ji tou otázkou překvapila.
„Co bych potřebovala“ ohradila se na mě „ copak nemůže sestra sestře udělat ráno čaj?“
„Může, kdybys ta sestra nebyla ty“ ušklíbla jsem se a probodla ji pohledem. Jessika zakoulela očima.
„Jde o to,“ pokračovala jsem „že většinou touhle dobou spíš a nenecháš se vytáhnout z postele, to zaprvé. Zadruhé: nikdy jsem tě ještě neviděla nic pro mě dobrovolně udělat, takže v něčem háček být prostě musí.“
„Tak dobře,“ řekla Jess sklíčeně „dneska hlídám děti u Petersnů, jenže mi do toho něco vlezlo a já bych potřebovala….“
„Ne nikdy v žádném případě ani náhodou nepřipadá v úvahu a jestli chceš další zápory, klidně je vymyslím, nesnáším děti, neměla jsem je ráda ani když jsem dítě byla.“
„No tak Meily, ty děti jsou moc hodné, můžeš si v klidu dělat úkoly, učit se a ještě ti za to zaplatěj“
To už znělo mým uším trochu lépe. Peníze se vždy hodí, jenže musela bych tak Jessice prokázat laskavost a to se mi moc nechce. Z mého pohledu nejspíš Jessika vytušila co se mi honí hlavou protože řekla: „přidám ti kilo navíc a ještě budu celý měsíc stávat bez okolků.“
To znělo ještě lépe a proto jsem si s Jesiikou plácla.
Cestou do školy jsem se, jako každý den zastavila k Amy. Amy měla jednu vlastnost s mojí sestrou společnou. Ráda si dlouho pospala, proto, většinou, když jsem se k ní stavovala byla ještě rozespalá a já musela dlouho čekat než se probere a vyrazí. Dnes to bylo stejně. Polovinu cesty do školy šla jak tělo bez duše. Probrala se až když jsem na ní promluvila:
„Amy nastal malinký problém s tím naším plakátem“ chvíli jsem čekala jestli něco nebude namítat. Když nic nenamítala, rozhodla jsem se pokračovat „učitelka volala mámě, a já ji musela slíbit, že si jí aspoň vyslechnu.“ Když se na mě Amy vyčítavě kouknula rychle jsem ze sebe vyhrkla „ale nic jiného jsem neslíbila. Kromě toho.“
Za třídní jsme zašly na konci dne, aby nás náhodou nechtěla ještě poslat za ředitelem. Když nás viděla vstoupit zářivě se usmála.
„Tak vidíte holky, že to jde. Víte dost jsem o tom přemýšlela, a nechci ani náhodou měnit smysl toho plakátu, chci ho jen udělat trochu vkusnější. Tak co říkáte na to, že bych během víkendu kouknula na tu básničku a v pondělí vám ukázala co jsem vymyslela.“
„A když s tím nebudeme souhlasit?“ zeptala se Amy
„Tak to necháme tak jak to je. Je to na vás, nemáte co ztratit“
Koukla jsem se na Amy a ta pokrčila rameny.
„Tak dobře“ řekly jsme obě najednou a odešly konečně domů.
Vlastně jsem skoro domů nedošla. V půli cesty mě dohonila Jessika a hned mi připomenula to pitomé hlídaní. Začínala jsem litovat, že jsem se do toho nechala uvrtat. Nicméně, mě Jessika popadla za rukáv a táhla směrem k domu Petersnů, kde se měla všechna ta hrůza odehrát.
Dveře otevřeli oba rodiče a překvapivě byly velmi milí. Chvíli pokládali Jessice nějaké otázky typu co ve škole atd. a pak se otočili na mě.
„Meily“ řekla paní Petersnová „Jessika už ti určitě všechno vysvětlila, ale prosím tě, nevoď si tady žádné kluky, aby ty naše ratolesti nezdivočely“
„To je škoda,“ nadhodila jsem krapet ironicky „zrovna po cestě se mi jeden motorkář zalíbil“
„COŽE!!“
„To nic pane Petersn“ uklidňovala Jessika „Meily si dělá legraci, moje sestra je totiž velkej vtipálek“ a při těch slovech do mě velmi bolestivě šťouchla loktem. Ještě chvilku se s náma bavily o všem možném. Pak se Jessika rozloučila a rodiče mi navrhli ať se s nima zajdu podívat na jejich malé ratolesti.
„Jo mimochodem Meily“ obrátila se na mě ještě před otevřením pokoje paní Petersnová „nikomu nedovolujeme používat naší pevnou linku, ale u Jessice jsme to museli povolit, protože musí každou hodinu volat vašemu dědečkovi ať si píchne dávku inzulínu, dneska to je předpokládám na tobě.“
Měla jsem chuť se rozchechtat. Jessika vážně umí v dobrém překvapit.
„Jo jasně, dneska je řada na mě“
„Tak tady jsou ti naši malí ďáblové“
Pomalu otevřel dveře a za nimi seděly na posteli dvě malé děti. Šestiletý kluk a osmiletá holka. Jen co na mě jejich oči pohlédly, ústa se rozzářily smíchem. Byl to ten nejnevinnější dětský usměv jaký jsem kdy viděla.
„Jacku, Amando,“ ozvala se paní Petersnová „dneska vás bude hlídat sestra od Jessiky Meily, takže buďte hodní, my s tátou už jdeme, tak se mějte a nezlobte. Jo a Meily“ obrátila se mě „tady je ještě rozvrh pro dnešní večer, podle kterého jsou zvyklé se děti řídit, tak ho zkus prosím dodržovat, a teď už letíme.“
Po dvojím ahoj ona rodičové odešli a já zůstala s dětmi sama. Spočinuly na mě pohledem, jakoby čekaly co se bude dít. Sedla jsem si vedle nich na postel a koukla na rozvrh co mi byl svěřen. Bylo tam spousty položek rozdělené po patnácti minutových intervalech. Ani jsem nestačila všechny položky přečíst když kluk Jack promluvil
„Ty jsi sestra od Jessiky?“ zeptal se jemným hlasem.
„Jo, bohužel“
„Ale ona je mnohem hezčí než ty.“
Nevěděla jsem co mám říct a tak jsem se raděj zahleděla do rozvrhu.(Spíš jsem jen předstírala, že čtu)
„Teď má být diskuze o nových událostí.“ Upozornila mě malá Amanda
„Bolí mě hlava“ řekla jsem a snažila se mluvit co nejjemnějším hlasem (moc mi to ale nešlo) „je to dost nová událost?“
Děti na mé stále hleděly, a čekaly co se bude dít. A já vůbec nevěděla co jim mám říkat nebo co s nimi dělat.
„Tak myslím, že je čas udělat malou změnu v programu“ oznámila jsem po chvíli ticha „je čas dívat se na telku“
„My televizi nemáme“ pokrčila rameny Amanda „děti co koukaj na televizi jsou zlé“
„A když koukáš na televizi“ doplnil Jack „stane se z tebe zombie!“
Trochu jsem se zasmála, zombie ze sledování televize, to by mohl být námět na film.
„No dobře, tak si zahrajeme takovou hru“ napadlo mě po chvíli „jmenuje se hřbitov“
„Juuuuu“ zaradovaly se obě děti
„Lehnete si na zem, a kdo se první pohne, prohrál“
Ani jsem nečekala, že na to obě ratolesti skočí. Lehly si na zem a zabraly se do hry. Nevěřila jsem svým očím. Chvíli jsem je sledovala pak jsem odběhla dolů do obývacího pokoje, popadla pevnou linku a vytočila číslo Amy. Zvedla to prakticky hned.
„Halo dědo? Je čas na inzulín“
„Cože??“ nechápala Amy…
„Amy to jsem já, vůbec to tady nedávám, ty děti jsou hodný a já vůbec nevím co s nimi mám dělat, a co jim říkat. Prosím pomož mi“
„Klid Meily, není třeba panikařit, s dětmi je to jednoduché, vydrž za chvíli jsem tam.“
Hra hřbitov se na chvíli protáhla za což jsem byla moc ráda. Po dokončení hry mi Amanda navrhla jestli mi může učesat vlasy. S těžkým srdcem jsem souhlasila. Malý Jack zatím zkoušel pouštět staré gramofonové desky a trochu přitom smutnil, protože desky byly neuvěřitelně poničené.
„Proč neřeknete rodičům, ať vám koupí cd přehrávač?“
Jack se na mě podíval velmi chladným pohledem (jako bych mu snad právě zbořila hrad na písku) přitom pravil: „ cédéčka vnutili spotřebitelům vnutili nahrávací společnosti aby mohli zvýšit svůj výdělek“
„Jo to je přesně to co šestiletý kluk musí vědět.“
„Jessika mě nechává abych ji lakoval nehty, můžu ti je taky nalakovat“
„Vy děláte vždycky přesně to co vám dospělí řeknou?“
„Ano“ dočkala jsem se jednohlasné odpovědi
„A věříte všemu co vám řeknou?“
„Ano“ (opět jednohlasně)
„A co když se stane, že dva dospělí říkají něco jiného?“
Oba se najednou zarazili a nevěděli co říct. Malý Jack začal pomalu popotahovat. Amanda se na mě podívala na osmiletou holku až neuvěřitelně vražedným pohledem. Naštěstí se ozval zvonek. Díky bohu je tady Amy. Dokonce přinesla přenosnou televizi, kterou vlastní její táta. (Prej abychom se nenudily ti dva haranti usnou). Od té doby co přišla Amy to začalo být fajn. S dětmi to neuvěřitelně uměla, dokonce si vyslechla jejich řeči o tom, že nesmí jíst sladké, protože podporuje nenávist. Donutila je umýt si zuby, převléknout do pyžama a donutila je jít spát. (Asi prostě neumím ten správný jazyk).
„My ještě nemůžeme jít spát“ oznámila smutně Amanda „ještě nám musíš přečíst pohádku. Je to na rozvrhu.“
„A jo máš pravdu, je hned před modlitbou za celosvětový mír“ usmála se Amy. Já zamířila ke knížkám. Byly tam tituly, které jsem ne jen, že v životě neviděla, ale taky měly tak idiotské názvy, že jsem je měla chuť spálit. No řekněte sami: Pan nočníček jde do města, rodina čistotných medvídků, první případ majora Zemana a v poslední řadě kniha k procvičovaní deseti argumentů proč je televize škodlivá.
„Oni nemají ani žádné pořádné knížky“ ztěžovala jsi Amy „no nic pár pohádek ještě zvládneme vymyslet.“ A tak jsme povídaly pohádky z vlastní hlavy. Škoda, že si ty pohádky nepamatuju do slova, protože byly fakt skvělé. Vzali jsme staré klasiky a upravily je do moderní doby. Malý Jack si sice ztěžovat, že to takhle není, ale Amanda ho umlčela se slovy: „mě to takhle připadá lepší.“
Upravily jsme konec popelky, kdy se popelka ulila z plesu a donutila vílu aby z ní udělala první prezidentku. Nechali jsme známého prince si uvědomit zastaralost monarchie a donutily ho založit krám s videohrama. Nechali jsme vlka zažalovat myslivce za ublížení na zdraví a zavřít ho za týrání zvířat. Malý talířek, utekl se lžící na Havai, protože jedině tam, tohle manželství povolili. A spousty dalších věcí.
„Páni, vy jste chytrý“ ocenil nás Jack „nám máma s tátou nikdy neřekli, že lidi můžou myslet sami za sebe“
„Ale jak“ zaváhala na chvíli Amanda „můžeme vědět co je pravda a co ne?“
„Nemůžete“ usmála jsem se na ni „a o tom to právě celé je.“
„To o zombíkách, kteří živou pod Karlovým mostem jsme si vymyslely“ oznámila Amy
„Já to věděla“ radovala se Amanda
„Ta holka bude v pohodě!“
Když konečně malé ratolesti usnuly, Amy naladila svou přenosnou televizi. Jediné na co se zrovna dalo dívat byl hokej. Asi jsme se trochu zabraly do sledování, protože jsme si nevšimly, že obě děti přišly dolů a s vykoulenýma očima koukali na televizi zrovna když si dva hokejisti rozdávali rány přímo do obličeje.
„jůůů super!!“ zaradovali se oba najednou a malý Jack vyhrkl „sraž ho k zemi! Meily, doufám, že nás budeš hlídat častěji!“
„Hlavně neříkejte rodičům nic o televizi a ani o tom, že jsme vás nechali dlouho vzhůru.“
„Vypadám jako idiot?“ zaťukal si na hlavu Jack…..
„Neuvěřitelné“ šťouchla do mě Amy „takovej pokrok za jeden jediný den?“
Ještě chvíli jsme sledovali televizi, pak, když nadešel čas návratů rodičů, Amy odešla i s televizí a obě ratolesti odešly spát. Já si vzala svojí knihu a začetla se. Petersnovi přišly o chvíli později než měli. Ujistila jsem je, že všechno v pořádku, inkasovala výplatu, a konečně odešla domů. Asi si říkáte, že jsem mrcha, protože peníze měla dostat Amy, taky že jo. Nabídla jsem ji, že jí ty peníze dám, ale poslala mě do háje. (Její otec je slavný popový zpěvák má všechno co si zamane).
Tento večer mi přece dal ale víc, než jen pár vydělaných halířů. Dostala jsem pěknou známku ze slohy, kdy jsem napsala práci s názvem, experiment s odprogramovaním vymytých mozků, prej by tohle ale bylo ve většině státu zakázané.