Car Accident

Hustě sněžilo. Poslední dvě hodiny od té doby co jsme vyjeli z restaurace. Opravdu jsem se mezi nimi necítila dobře, Suzzane většinu času nezavře pusu, ale dnes měla na uších sluchátka a absolutně ignorovala mojí přítomnost. Od rána jsem měla opravdu divný pocit. Jako by Suzzanino mlčení předvěstilo následující události.

Venku zuřilo opravdové bílé peklo. Podle ranního počasí mělo být okolo mínus pět stupňů Celsia a při sněhové bouři v extrému až mínus patnáct. Automobil se na rozbředlém a rozsoleném sněhu na dálnici pohyboval nemotorně a neopatrně.

Suzzanin táta, ale přeci jenom chtěl předjet zpomalující náklaďák před sebou. Nakonec se mu to přeci jenom povedlo, ale kola jakoby se s vlastní vůlí pohybovala po vozovce a nebrala ohled na další řidiče. Pak vůz najel na zledovatělý kus silnice a volant ožil vlastním životem a přejížděl ze strany na stranu dvouproudové části dálnice.

Prve jsem nic neslyšela, měla jsem na uších také nasazená sluchátka. Podvědomě jsem si jedno sundala a podívala se předním sklem na kousek cesty před sebou. Auto bylo v půlce dokonalých hodin, které se mi před několika dny povedlo udělat první den na snowboardu. Zavřela jsem oči a tiše se modlila k bohu. Pak už přišel jen náraz.

Otevřela jsem oči a představovala si sama sebe jak visím hlavou dolů držená pouze bezpečnostními pásy. Nic takového se však nestalo. Auto naštěstí narazilo pouze pravou zadní částí do svodidel. Prvních pár vteřin jsem si nic neuvědomovala. Pak mi to došlo. Skoro jsem zahynula uprostřed sněhové vánice na dálnici.

Suzzane vedle mě na chvíli koukala nevěřícně dopředu na své rodiče. Hlava jí pomalu padala mezi kolena a začal potichu vzlykat. Instinktivně jsem se vymrštila, objala ji a začala hladit po vlasech a utišovat. Nic mi v tu chvíli nepřišlo důležitější než ji utišit.

Auto mělo pouze malý škrábanec, nic co by neopravily tři klepnutí kladívkem. O deset metrů dál byl výjezd na benzínovou stanici. Rychlostí chůze jsme tam přejeli a jakmile auto zastavilo, já a Suzzane jsme vylétly rychlostí blesku. Byly jsme v šoku, zrychleně jsme dýchaly, i tep se nám zrychlil a byla nám strašná zima. Tak jsme tak stáli v objetí, já Suzzane stále uklidňovala až nakonec šok odezněl. Pokaždé když jsem zavřela očí, byť jen na chvíli, pokaždé se mi vybavil ten okamžik kdy jsme dostali smyk. Moje předtucha se nakonec přeci jenom vyplnila.