Svatebni šaty

Bylo sedm ráno, když jsem v horečce balila věci na charitu. Zavítala jsem i do své "tajné" skříně. Takové té skříně, kde máte věci, které tajně chcete, ale nikdy z nich nebudete mít to, co očekáváte. No prostě takové to "možná někdy". Pihatky ví, o čem píšu.

A najednou jsem je držela v ruce. Bílý brokát z NDR. Moje svatební šaty. Závoj s korunkou.

Voněly brazilskou vůní. No jasně, protože jsem si je loni o dovolené zkoušela a bohužel mi padly. A mámin snubák taky.

Neví, že je tam mám. Nebo ví? Ten zámek je pěkně naprd. A dvířka pěkně rozvrzaná. A šaty jsou vlastně její. Ona si je nechala šít. Protože je pověrčivá. Protože je to má matka a sny jí nestačí. ...

"Nejsem nevěsta.", řekla jsem si a hodila šaty i s ramínkem do pytle s ostatními věcmi.

Po hodině a půl jsem ty šaty z toho pytle lovila. Venku ve dvaceti centimetrech sněhu v pyžamu a béžových bačkůrkách a v třístupňovém mrazu.

"Cokdyž si mě někdo bude chtít vzít?", říkala jsem si.

Hodinu a půl na to jsem je házela zpět do toho pytle. Ne. Kdo by mě chtěl. Navíc jsou bílý a ty jsi marod, takže jdeš ihned spát.

Pak jsem je po pěti minutách zase vytahovala ven. Někdo mě bude chtít. Někdo určitě bude.

Po deseti minutách jsem se rozmyslela. "Nebude.", růžovo šedý pyžamo se nenosí, že?

Po dalších dvacetiminutách. "Vezme si mě slavnej spisovatel. No, ale cokdyž ao bude amatér???"

Pozdě: Sotva jsem se rozhodla na věky věků šatů svatebních se zbavit, pytle si charita odvezla.

Musím se vdát.

V brokátových šatech velikosti 34.

No bezva. Dík osude, zase jsi to fajně vymyslel. Jo a mimochodem, brokát se tuším už pár let nenosí....takže fakt dík, a i za tu velikost.