Mé zničené mládí 7

7.První menší stopa.
Mé plány na víkend, ve kterých byla Amy, pizza, kino a spousta dalších zábav, jenž jsme chtěly podniknout, mi zkomplikoval neplánovaný příjezd Amyniného táty. Ten strávil s Amy veškerý její volný čas, a já byla odsouzená k sezení doma a koukáním se do zdi, do knihy, na nohy a na svou sestru jenž se neustále parádila a zkoušela jsi pořád další a další oblečení. To by ani tak nevadilo, jako fakt, že chtěla vědět můj názor na ně. Nechtěla jsem ji neustále urážet, a tak jsem ji na všechny oblečení kývla. Když mi ale ukázala tetování na rameni, s tím, že je falešné, a já na to řekla:
„Tak to se k tvoji osobnosti dokonale hodí!“ přestala si mě všímat a začala obtěžovat matku.
Potom, co jsem měla konečně od jejích problému s hadrama pokoj, vrátil se mi do mé hlavy můj otec. Nejspíš za to mohla ta představa neuvěřitelně vysmáté Amy, která se baví společně s otcem, nebo možná že po pátku, který jsem strávila hlídáním děti jsem byla tak vyčerpaná, že jsem nemohla přemýšlet o něčem složitějším.
Když mě máma zavolala na večeři, musela jsem se okamžitě zeptat.
„Mami, potřebovala bych se sejít se svým otcem“
Nejspíš byla z mé otázky překvapená, protože ji zaskočila brambora v krku. Hned poté co dokašlala, zamračila se na mě.
„Myslím Meily, že to asi nepůjde, nevím vůbec kde je, a abych se přiznala nechci to vědět.“
„Proč jste se vlastně rozešli?“ zeptala se Jessika
„Už jsem ti to říkala mockrát Jess. Opustil mě chvíli po tom co jste se narodily, nejspíš se zalekl toho být otcem. On nikdy nebyl na výchovu děti.“
Vždycky, jak jsem se s Jessikou zeptaly na tátu, dostalo se nám této odpovědi. Pokaždé jsem věděla, že mi matka neříká pravdu.
Když po obědě, vytáhla Jessika matku na nákupy(prej potřebuje nové boty, jako by jich neměla tisíc) neváhala jsem ani vteřinu a rozhodla se trochu prohledat máminy staré věci. Nenašla jsem nic užitečného, kromě páru starých fotek kde jsem já a Jess jako mimina. Rozhodla jsem se navštívit náš sklep, kde je spousty starého harampádí a věcí, které nikdo není schopen vyhodit.
Do našeho sklepa jsme chodily skutečně málo, a bylo to na něm poznat. Všude bylo spousta prachu, ten, kdykoliv jsem našlápla (ať už sebevíce opatrně), se začal vířit a zahlcoval mé nosní dírky, až jsem z toho měla neustály záchvat pčikání.
Pomalu jsem se začala probírat starými věcmi. Bylo tady spousty hraček, jenž jsme měly jako mále. Dále zde ležely staré a oškubané dětské knížky. V rohu se válelo staré nádobí. Při prohrabávání věcí jsem si musela schovat půlku obličeje do trička, protože v tom prachu se skutečně nedalo ani dýchat.
Když jsem si prohlédla mého starého plyšového panáčka, kterého jsem jako malá sebou všude tahala, mé oči spočinuly na velkou krabici. Rychle jsem k ní doběhla a začala se v ní prohrabovat. Hromady starých noviny, které v ní byla jsem dala stranou a začala jsem pročítat další papíry. Ty tentokrát obsahovaly vypisy u učtu a spousty nezajímavých složenek.
Ale přece jen jsem našla něco zajímavého. Přáníčko pro mojí mámu k narozeninám, napsané před patnácti lety. Nemohla jsem stoprocentně říct, že byl od táty, ale myslela jsem si to. Nicméně, obsahovalo jen obyčejnou básničku, tak jsem ho dala stranou. Nic dalšího jsem v hromadě složenek nenašla, a tak jsem naházela všechny papíry a noviny zpět do bedny a zklamaně jsem začala projíždět další věci.
Když už jsem byla pevně rozhodnutá, že to vzdám, našla jsem mezi nádobím jednu malou krabičku. Na té krabičce byl barvou namalován jeden mě moc známy znak. Jestli jsi pamatujete, jedinou fotku co mám po svém otci, je právě ta, na které je vyfocený s růžovým medvídkem, a je to přesně ten medvídek, který dostala Jessika k narozeninám. Ten medvídek má na své hrudi vyšitý právě onen znak, který jsem našla na té krabičce. Jak jsem ho viděla, rozbušilo se mi srdce. Rychle jsem ji otevřela.
V krabici bylo moc dopisů, adresovány mému otci. To mi prozatím stačilo.Krabici jsem vzala domů a konečně opustila sklep plný prachu.
Krabičku jsem schovala pod svojí postel mezi učebnice. Tam ji nikdo hledat nebude.
Moc ráda bych si přečetla všechny dopisy hned, jenže bohužel přijela domů máti, a ve své náladě mi začala rozkazovat co mam všechno udělat. Navíc by ji asi neudělalo radost, kdyby věděla, že jsem ty dopisy našla. No nic budu to muset nechat na později.
Víkend v zápřehu uběhl rychle a začala škola (bohužel, bohudík).
Amy mi hned od rána povídala co všechno s tátou dělala. Radost ji moc dlouho nevydržela. Hned po první hodině si nás zavolal ředitel ohledně našeho plakátu.
V ředitelně mimo něj byla i naše třídní, která se usmívala od ucha k uchu.
„Meily, Amy“ začal ředitel tak vlídně, až mi z toho bylo špatně „určitě vás teď potěší, co vám chceme ukázat.“
Slova se ujala třídní: „Myslím, že jsem na to přišla. Přes víkend jsem si k tomu obrazu sedla, zapřemýšlela a zachytila celou podstatu vaší zprávy a dokázala jsem ji zahradit ostré hrany.“
„Vy jste na to vzala pilník?“ zeptala jsem se suše a Amy málem vyprskla smíchy.
Na to ředitel ani učitelka nic neřekli jen nám ukázaly obraz, kde byla již přepsaná básnička. Amy zaostřila oči a nahlas přečetla: „Ví co je to krása zdejší, chce být ještě hubenější, proto dobrý pozor dává, aby jedla jídla zdravá, ať žije dobrá strava.“
„To má bejt jako vtip?“ zamračila jsem se.
„Kdepak, není to vtip, ta básnička obrací negativní poselství na pozitivní, není hezká protože hladoví k smrti, ale protože o sebe pečuje. Ta moje básnička je mnohem silnější, protože je optimistická.“
Byla jsem naštvaná, ale Amy byla mnohem víc. Ještě nikdy jsem ji takhle neviděla.
„Takže“ spustila Amy „ona už nezvrací, zato já, asi budu.“
„To nedělej Amy“ šťouchla jsem do ní „je to pesimistické“
„Děvčata, vy jste tak nevděčné“ oznámil ředitel tonem, který naznačoval, že si myslí, že přeháníme „měly byste paní učitelce poděkovat, že to vaše poselství zachovala“
„Nezachoval“ vylítla jsem ze židle „odstranil podstatu a účinek a udělal z toho nesmyslnou, pitomou kravinu!“
„Tak dost!“ vylítl tentokrát ředitel „už nechci nic slyšet, ten plakát bude zítra vystaven ve školní galerii a další den bude poslán do soutěže tím končím.“
„Ale paní učitelka slíbila, že když s tím nebudeme souhlasit tak ho můžeme stáhnout!“
„ Jenže já nic takového neslíbil, teď už nechci nic slyšet, můžete jít.“
Vztek cloumal celou mou duší. Amy byla zamlklá a rychle se někam vytratila. Já si rychle odskočila na záchod, kde jsem silně nakopla dveře od kabinky, ta se zavřela a ozvalo se hlasité prááásk.
„Nějaký problém?“ ozval se holčičí hlásek. Ohledla jsem se za sebe a tam stála hned naproti zrcadel Jessika.
„To teda jo!“ odvětila jsem nevrle. „celá tahle škola je problém.“
„To máš z toho, že nepoužíváš rtěnku“ ušklíbla se na mě, a hned na to za ní zapadly dveře.
„Prej rtěnku,“ zamumlala jsem si pro sebe. „jako bych rtěnku na něco potřebovala.“ Pak mi to docvaklo. Rtěnka vlastně není zase tak špatný nápad.
Další den během školní výstavky, jsem se s Amy nenápadně sešla u našeho obrazu. Vytáhla jsem z kapsy rtěnku a jedním pohybem udělala přes celý náš plakát velký křížek. Amy se rozhlédla kolem jestli nás někdo nesleduje. Vše v pohodě mohly jsme zmizet.
Ani ve snu bych si nemyslela, že nám tohle projde. A měla jsem pravdu neprošlo. Hned další den si nás zavolali a napařili nám spousty trestů. Amy hrozí snížený stupeň z chování. Mě díky prospěchu pohrozili jen ředitelskou dutkout, kterou jsem nakonec dostala. Matka mi zakázala stýkat se s Amy a dostala jsem zaracha téměř do čtyřiceti. Tehdy jsem si uvědomila, že život není a nikdy nebude fér.