Pramáti Eva

Pramáti  Eva

Předesílám, že toto není příběh o biblické Evě, potažmo o žebru Adamově, i když všechny evy mají něco společného a tak by se to mohlo předpokládat. To jsem si jen tak - z ničehož nic - vzpomněl večer, před usnutím, na svoji spolužačku ze základní školy, z devítky. Psal se rok 1952. Eva - lhostejno, zda Novotná, Jelínková, nebo Koubová, prostě příjmení tu nehraje roli - se mi velice líbila. Malá, velice živá tmavovláska, takový čertík s oblými boky (Ruda, můj přítel, by jistě řekl: příjemně prdelatá), ne sice zrovna klasicky krásná, ale velice příjemného zjevu. Svou náklonnost jsem jí dával najevo způsobem u patnáctiletých "mužů" velice obvyklým: potahováním za silný, dlouhý, skoro černý  cop, cvrnkáním do náušnic, což ji velice rozčilovalo, pošťuchováním a drobnými doteky. Jenom někdy jsem jí podržel dveře, podal brašnu, přistrčil židli; za to jsem se pak ale před kamarády, kterým samozřejmě moje náklonnost k Evě neunikla, styděl, ba považoval jsem to za nemístnou slabost, muže nehodnou.... Proto také jednou, když jsem se jí v kreslírně chystal přistrčit židli a při tom zachytil úšklebek svého tehdy nejlepšího kamaráda, jsem - namísto  přistrčení - s židlí ucukl. Prostě zkrat. Moje favoritka zvysoka sedla na parkety, co  sedla - plácla sebou! Nohy nahoru, sukýnka na obličej, mezi nohami blikla růžová skvrna kalhotek (oči navrch hlavy). Honem si sukni upravila, obličej zrudlý studem a hanbou: pitomče! Za tento podtrh a za ten pohled mne Eva zcela zavrhla a do konce školy na mne už nepromluvila.

Ani slovo, ani pozdrav.      

Skončila devítka a zároveň závěrečnými zkouškami základní škola, poslední prázdniny, krátká brigáda, na níž jsem si vydělal na hodinky, Pobědy s centrální vteřinovkou, na kterou jsem byl velmi hrd. Po prázdninách na průmyslovku do Lovosic, Eva zapomenuta, Miluška, Ivanka a Hanička byly blíž a mluvily se mnou, dokonce se mnou někdy i mlčely. Deset měsíců školy se převalilo, vysvědčení s průměrem 1,4 - tedy bez problému, opět brigáda (táta velice dbal na to, abych věděl, jak chutná fyzická práce), odpoledne koupaliště, z koupaliště domů...

Jednou zrovna zahýbám do "naší" ulice, když tu proti mně Eva - s kočárkem. V tom momentě uši jak polité malinovým džemem, přesto nazdar, kupodivu ahoj! a já se hned podbízím: jé, ty máš hezkou sestřičku! Zrudla (to jsem to vymňoukl - tu červeň si pamatuji) a povídá s trochou mateřské pýchy i s trochou rozpaků: to je moje Evička... Bylo jí šestnáct a půl, byla svobodná a otce Evičky si vzala až za tři roky. Adámka, co já vím, neměli. Ahoj, nazdar - a léta plynula dál. Eva zase na dlouho zapomenuta, sport, škola, maturita, vojna, fabrika, Jarmila, ženitba (ani jsem se nebránil), malý Pavlík, všední i nevšední starosti. Občas jsem zajel na návštěvu k rodičům do rodného Kladna, na Evu jen letmo vzpomněl, možná ani ne vždycky.

Až zase po internacionální pomoci, v devětašedesátém, na nádraží vystoupím z vlaku a na nástupišti Eva - a s kočárkem. Nazdar, ahoj a povídám: tedy Evi - Evička byla hodně brzo, zato tohle mimčo je nějak pozdní! Povědomý ruměnec a odpověď s trochou pýchy a s trochou něčeho, co jsem nepoznal: To je Evička... To máš, vpadl jsem jí do řeči, to máš dvě Evy? Ty máku - to je vnučka, to je Evička mé dcery! Babička... Bylo nám třiatřicet, mému synovi bylo sedm let.

Léta šla dál. Občas jsem si při rozhovorech na blízké téma vzpomněl na mladou, velmi mladou pramáti Evu... Pak jsem měl jiné zábavičky: normalizátoři se mnou smýkali životem, republikou i mnoha různými zaměstnáními. Naposledy jsem se s Evou viděl v šestaosmdesátém. Jako zásobovač jsem jel na Kladensko pro nějaká speciální ložiska. Vystoupím z autobusu a málem porazím - no koho asi? Uhádli jste - jasně, Evu! a hádejte s čím?  To víte, že - s kočárkem. Bez pozdravu na mne: ušetřím ti hloupou otázku - není to moje, není to mojí Evy, je to pravnučka! Bum! No nazdar - povídám - a samozřejmě taky Eva? Rozesmála se nazdar, nazdar: jo, Eva! Tak mi připadá, že - pokud si pamatuju, takhle vypadala jak tvá dcera, tak vnučka, když byly malé. Malá Evka se v kočárku mohla přes dudlík na mne usmát, jako by tomu rozumněla a babička - pardon! - prababička přece! zase s trochou pýchy, i když už maličko modulovanou opakováním situace, říká: má se k světu, nezdá se ti? Pochválil jsem Evu čtvrtou a ani trochu jsem se nemusel přemáhat, bylo to opravdu krásné dítě, tmavovlasé, tmavooké, rozesmáté. Prohlížím si malou a velká spíše pro sebe, než pro mne utrousí: ...á - holky už jsou tady! 

Z autobusu, který zastavil za tím, jímž jsem přijel já, vystoupily další dvě Evy, od mé kdysifavoritky k nerozeznání - jen vějířek drobných vrásek u očí a úst, kterým já říkávám chechtací, ji odlišují od dcery a vnučky. Ten rozdíl už ze vzdálenosti šesti-sedmi metrů mizel a na ulici stály tři ženské, jakoby klonované. Jak říká moje Jarka - seriovka.      

Čtyři Evy, čtyři generace. Bylo nám devětačtyřicet, můj syn byl právě po promoci, svobodný, kdepak tehdy  nějaké vnouče! a mne napadlo: až mi bude pětašedesát vypravím se do Kladna. Za tátou, mámou, bráchou - a za  Evou: jestlipak už bude prapra....    

Nejel jsem do Kladna  jen v pětašedesáti, ale každý rok několikrát. Krev není voda... a Eva? udělala mi čáru přes mé plány: odstěhovala se s manželem do Kanady, čímž jsem s Evami ztratil kontakt. Někde vzadu, až za mozkem mi ale něco napovídá, že serie skončila.

Přece jen už dnešní ženy mají i početí pod palcem...