Mé zníčené mládí 8

8.Vloupání
Když jsem dorazila ze školy hned ve dveřích, jsem se srazila s Henrym(matčin přítel).
„Radím ti, zmiz odsud“ procedil mezi zuby „tady to bude nebezpečný.“ A pelášil pryč co mu nohy stačily. Nejdřív jsem nechápala co se děje, když jsem ale uviděla v obývacím pokoji matku ležící na gauči, a u ní sedící babičku.
Už dříve jsem vám vyprávěla o mé babičce. Babička se u nás zdržovala jen v určitých obdobích. Na mé a Jessiky narozeniny, na vánoce, a taky když byla matka nemocná. To se v ní zpružily mateřské pudy a začala se dožadovat toho, že se musí o svojí dceru postarat za každých okolností. Ten den nastal po dvou letech. Můj rodič ženského pohlaví zůstal doma s horečkou.
Za co panebože za co, ozvala se mi v hlavě písnička Tomáše Kluse. A po pozdravu jsem rychle zmizela ve svém pokoji.
Něco ale bylo špatně. Postele, které jsou normálně ve vzdálenosti, kde není cítit Jessičin parfém, byly najednou spojeny v jedno velké letiště.
„Co se to sakra děje?“ rozrazila jsem dveře obývacího pokoje „proč mám já a Jessika spojené postele?“
Babiččin vražedný pohled mě bude strašit dál ve snech.
„Rozhodla jsem se, že když tvoje matka potřebuje pomoc“ křikla babička „že u vás zůstanu spát, a protože jsem z domova zvyklá na velkou postel, tak jsem si ty vaše pidipostýlky spojila.“
„No to je úžasný! A kde budu spát já?“
„Dala jsem ti do kuchyně karimatku.“
Zase to ve mně začalo pořádně vřít. Tohle teda nevydržím. Zapadla jsem k sobě do pokoje ve snaze se trochu uklidnit. Moje Prarodička mě ale následovala.
„Jo Meily“ spustila, a mě bylo hned jasné, že mě chce terorizovat „našla jsem pod tvou postelí ty dopisy, které byly pro tvého tátu.“
„No a co?“
„Vzala jsem si je k sobě. Nechci abys je četla, a nechce to ani tvoje matka, tvůj otec nebyl dobrej člověk a bude ti bez něj líp.“
„Bylo by mi líp bez tebe!“ rozkřikla jsem se na ní a dostala za to pořádnou facku.
„Takhle semnou mluvit nebudeš! Uvědom si co říkáš jseš…..“
V ten moment jsem přestala poslouchat popadla jsem svůj batoh a zamířila k hlavním dveřím.
„Nikam nepůjdeš!!“ Křičela na mě babička
„Vážně tak sleduj“ a práskla jsem za sebou dveřmi.
Amy byla trochu překvapená, když jsem ji hned u vchodu požádala zda u ní můžu pár dní zůstat.
Ochotně mě přijala domů. A pak vyslechla všechny mé stížnosti na naší novou bytnou.
„Babička zase řádí co“ zasmála se „neboj Meily, ono se to uklidní. Jen mě trochu mrzí ty dopisy.“
„No právě, odnesla je k sobě domů, už je asi nikdy neuvidím.“
„A kde bydlí?“
„Kousek za městem, v jednom rodinném domku.“
Amy se na chvíli zamyslela. Na jejím rtu se objevil podivný úšklebek, z něhož jsem poznala, že má něco za lubem.
„A co se tam vloupat?“ řekla po chvíli.
Možná to bylo šílené, možná že z toho mohl být neuvěřitelnej průser, jenže v tu chvíli mi to přišlo jako dobrý nápad.(Ani nevím proč). A protože jsme věděly, že babička nebude doma, rozhodly jsme se neotálet a vyrazit okamžitě.
„Něco jsme nedomyslely“ oznámila mi Amy před domem „jak se dostaneme dovnitř?“
Vytáhla jsem Amy z vlasů sponku „o stovku, že se tam dostanu do minuty.“
„To bych byla blbá kdybych to nepřijala.“
Já se usmála. Pak jsem zamířila k okennímu rámu, kde jsem nadzvedla květináč a vytáhla klíček.
„Dlužíš mi stovku Amy“ a vrátila sponku zpátky do vlasů. Amy mezi zuby procedila něco o mrchách a já hned běžela zamnou dveřmi.
„Tak kde začneme?“ tázala se mě Amy
„O stovku, že je najdu do minuty“ usmála jsem se na Amy
„Tak na to ti už nenaletím drahá Meily“
„No, udělala jsi chybu, já totiž vůbec nemám ponětí, kde by mohly bejt, budeme holt muset prohledat všechno od základů. Rozdělíme se.“
A tak jsem začala pomalu prohledávat babičiné skříně v ložnici. Amy koukala do zásuvek v obývacím pokoji.
Nechápu proč si babička schovává tolik krámu. Je fakt neuvěřitelné co tu všechno má.
Mezi nepotřebnými věcmi v posteli jsem našla několik fotek mě a Jess.
Najednou Amy vykřikla: „Meily, pojď se podívat co jsem našla.“
Vyběhla jsem z ložnice, málem jsem se přerazila o futra. Amy držela cár nějakého papíru, na který hleděl s na půl vyděšeným a napůl překvapeným.
„Meily, to je článek, kde se píše o nějaké paní, které hasiči zachránili z hořícího domu. A je tam fotka, domu tvoji babičky. A píše se tam…“ ani jsem nečekala co mi řekne, článek jsem ji prostě vytrhla z rukou. Začala jsem hltat písmenka a přitom se mi vybavilo několik věcí.

Byla jsem s Jessikou u babičky, ta něco dělala v obývacím pokoji, možná spala, nevím. My dvě byly v kuchyni a já našla zápalky. Najednou na mě šlehne plamen, obě utíkáme z kuchyně, Jessika brečí.
Zachvěli na nás vyběhne babička. „co to proboha děláte“ řekne a pak jí pohled na plameny vyrazí dech. Neví co má dělat. O pár minut už sedíme před domem a koukáme na hasiče jak stříkají vodu na barák. Babičku odváží sanitka.
Tuhle vzpomínku jsem už dřív vytěsnila, teď se mi vrací.
„Panebože Meily“ probrala mě Amy z polospánku, nejspíš jsem se odmlčela na moc dlouhou dobu „jsi ok?“
„Jo jsem v pohodě“ snažila jsem se nezakoktat ale moc mi to nešlo.
„Takže tys podpálila babičce dům?“ usmála se a mě její smích trochu uklidnil. „Takže jsi jako malá dělala pořádnou neplechu co?“
„Možná právě proto, mě teď nesnáší“ řekla jsem už s úsměvem „myslí si, že jsem to udělala schválně.“
„Jestli ano tak je hloupá, bylo ti, podle toho článku pět roků, prostě jsi byla zvědavá.“
„No, problém je v tom, že jsem to nejspíš schválně udělala, určitě jsem moc dobře věděla, co jsou to zápalky a k čemu slouží. Ale štve mě, že jsi to nepamatuju jak to přesně bylo.“
Ještě chvíli jsme celou situaci probíraly. Chvíli poté, jsme se dali zase do hledání. Nakonec jsme celou krabici našli schovanou ve spíži (divné místo pro schovku). Vzala jsem si ji k Amy a ještě ten večer jsme začaly studovat dopisy.