Jen se sebrat a odletět

Nikdy jsem se nepovažovala za odvážného člověka. Ale když tu teď tak sedím sama v jakémsi ,,pubu,, uprostřed cizího města , a hlavně cizího státu, říkám si, že se ve mně trochu té odvahy asi skrývat muselo.
Koukám kolem a jen přemýšlím nad tím, co nás proboha tolik let ve škole učili za jazyk? Angličtinu? Neřekla bych. Kdyby ano, musela bych teď něčemu rozumět. Bohužel z toho co tu slyším, nedokážu pochopit jediné slovo. Moje radost z toho, že jsem schopná konečně pochytit o čem je řeč a komunikovat, odpadla hned poté, co jsem odjela o pár kilometrů dál a zadychtila jsem po sklence vína.
Člověk by řekl, že je to jednoduché. Možná ano, kdyby na Vás barman nespustil ,,svojí angličtinou,, a vy jste jen nezůstali koukat. Nakonec jsme se nějak domluvili, bohužel, mezitím jsme na sebe upoutali pozornost všech lidí v hospodě. Ach ano, jak já miluji předvádění, obzvlášt na místě, kde já jsem ten cizinec a nezvaný host.
Abych se vrátila na počátek mého dobrodružství, musím vám říct pár slov o sobě. Hodně let jsem přemýšlela, co je se mnou špatně. Jakmile jsem někde zůstala moc dlouho, můj život mě začal nudit. Potřebovala jsem změnu. Jako kdyby mě stereotyp pomalu a jistě sežíral zaživa. Odpověď mi na to poskytl jeden milý psycholog, který mi řekl, že nejsem blázen – jaká úleva- ale, že se nedokáži radovat z běžných věcí a činností, jako všichni ostatní. Jako mají ostatní lidé radost z nového dne, dobře odvedené práce nebo výborně uvařeného oběda, já proplouvám dny ve své šedivé bublině plné depresí, ze které hodlám vyskočit jen, když se někde naskytne něco opravdu vzrušujícího.
A někdy se to tak stane, že to ,,vzrušující, nepřichází. A to je čas, kdy musíme osudu trochu pomoct. Někdo by si řekl, že by třeba stačilo zapracovat sama na sobě, abych začala pocitovat radost z toho co ostatní smrtelníci.
Já jsem to vyřešila po svém, ukončila jsem vysokou školu a odletěla do Manchesteru.
..
Bohužel pocit vzrušení, který jsem tak dychtivě očekávala se ne a ne dostavit. První noc jsem strávila v jakémsi hotelu, kde asi nikdo hodně dlouho neuklízel, dokonce snad ani nevětral. A kde budu další noc bylo ve hvězdách.
Dnes jsem tady více než měsíc a mohu to vyjádřit jen jedinou větou. Je to boj.
Někdy si něco nějak představujeme, a většinou je realita uplně jiná. Ustavičně hledáme to ,,štěstí,, ten pocit uspokojení a přitom máme pocit, že nám jen něco utíká mezi prsty.
Pokud nepatříte mezi šťastlivce, ke kterým se osud neotáčí zády při každém zafoukání větru, víte o čem mluvím.
Dokud máte sílu bojovat, bojujte. A až tu sílu ztratíte, zhluboka se nadechněte a najděte si pramen síly nové. Nikdo jiný to za vás neudělá.
Na sever anglie padá tma, a já musím pomalu přemýšlet nad tím, co budu dělat dál. Nad tím, co přinese další den. Přinese už práci, peníze, šanci na lepší život? Kdoví.

Zkusím se s tím poprat. Až potkáte tu s červeným kabátem a čepicí s bambulí, to jsem já. Snažím se, aby si mě ,,štěstí,, všimlo. Protože až mě v tom davu všech ostatní uvidí, budu se mít dobře. Budou se moct mít dobře i mí bližní.A na to se vyplatí počkat.