Co zmůže jedna kapka...?

Co zmůže jedna kapka...?

Víla Hermína – rok 1900

Málokdy se stane, že se již brzy dopoledne, ještě když jsou na listech kapky ranní rosy, udělá duha. Na to musí být zvlášť příznivá konstelance náhod. Déšť se nesmí s rosou smíchat. Navíc při něm musí samozřejmě vysvitnout slunce. Málokdy se tohle povede, aby se duhové barvy smísily z kapkou rosy... A právě z takového spojení se rodí víly. Víla Hermína se narodila právě tak. Bylo to jednoho jarního dopoledne roku 1760, když byl svět ještě v pořádku. Jako malá víla, neměla Hermína žádné velké starosti. Starala se o svou část lesa, protože byla lesní víla. Hrávala si s ostatními lesními tvory nebo vodní vílou Idou od lesní studánky. Bohužel ale, již pár let nejsou víly se zvířaty na Zemi sami. Za časů Hermíniny praprababičky se po světě začali potulovat lidé. Ze začátku to vypadalo, že jsou rozumní, ale postupem času jen hloupli a hloupli. No a právě když víla Hermína dosáhla dospělosti, začal být s lidmi opravdový problém.
Lidé vždycky káceli stromy a Hermína to chápala. Taková byla dohoda s prvními lidmi. Mohou si z přírody brát, ale musí mít na paměti, že ji taky musí vracet. A opravdu to tak chvíli fungovalo. Přicházeli do lesa, vzali si jahody, nařezali dříví nebo nabrali vodu ze studánky. Na oplátku zase zasadili nový strom nebo udržovali v lese čistotu. Pak ale chtěli víc a víc. Nestačilo jim dřevo na zimu, chtěli ho tolik, aby ho mohli prodat sousedům. Začali šlapat po květinách a plašit zvěř. A teď? Teď kacejí polovinu lesa a ani dřevo nepotřebují. Chtějí prostor. Místo stromů natahali do lesa železné roury. Po nich začali pouštět veliké železné draky. Ty nejen, že plašily obyvatele lesa, ale také vyfukovaly spousty hustého kouře, který dusil a pálil v očích.
Za Hermínou chodila vyplašená zvířata a ptala se kam mají jít. Težké stroje jim zničily domovy. Někdy je i odděliy od mláďat nebo je připravily o potravu. Hermína se dál na tu spoušť nemohla dívat. Zkoušela mezi lidmi najít vnímavé jedince, s kterými by se spojila, ale nebylo to nic platné. S lidmi se něco stalo. Už neměli možnost spojit se s lesními tvory. Jako by oni sami ani z přírody nepocházeli. Svou tvrdohlavostí a arogancí jakoby si kolem sebe postavili zeď. Bylo příliš pozdě. A tak Hermína svolala radu lesních bytostí a zjistila, že ostatní víly i skřítkové, jsou naprosto bezradní. Všichni měli stejný problém. Lidé jim zabrali a zničili jejich revír. Od pradávna měli lesní bytosti s lidmi soucit. Přece jen, byli na světě noví a tak jim chtěli dát šanci, ale lidé to prostě nepochopili. Zdálo se dokonce, že to s nimi po dobrém prostě nepůjde, jinak budou na škodu nejen lesu, ale i sami sobě. Zavolali tedy na pomoc skřítky záškodníky a bludičky z bažin. Ti byli vysláni, aby ničitele a jejich stroje zastrašili a odehnali.
A nebyl to lehký úkol. Bludičky se zjevovaly dělníkům a lákaly je do hlubokého lesa. Ti už byli ale tak otrlí, že je taková bludička vůbec nevyvedla z míry. Snad si jich ani nevšimli, vždy když se bludičky objevily, dělníci se jen poškrábali na hlavě, napili se pálivé vody ze svých lahví a pokračovali v ničení. Hejkalové se snažili ze všech sil, ale stroje, které lidé přivedli, prostě nepřekřičeli. Zbývali jen skřítci záškodníci. Snažili se stroje všelijak ničit, ale lidé si vozili nové a nové až skřítkům úplně došly síly.
Hermína už nevěděla jak dál. Jediné co zbývalo, bylo spojit se s Matkou Přírodou. To už ale dávno nebylo tak jednoduché jako dřív. Ani pro vílu. Bylo k tomu totiž potřeba najít klidné a tiché místo, nepoškozené lidským řáděním. I přesto, že Hermíně nezbývalo moc sil, vydala se na cestu do nejhlubšího lesa. Vyčerpaná dopadla na mech a vzlykala: "Matko Přírodo, je mi líto, že si nedokážu se svou částí lesa poradit sama.... je nás takových víc. Zkoušeli jsme co jsme mohli. Proti lidem, zdá se, už nemáme šanci. Ubývá květin i stromů, nemáme co jíst. Studánky jsou buď zasypané nebo úplně špinavé. Umíráme hladem a žízní. Přišla jsem tě poprosit o pomoc..."
Když se Matka Příroda objevila, vypadala velmi smutně. Pohladila Hermínu po vlnitých vlasech a zašeptala: "O všem vím, Hermínko, ale nedokážu ti poradit. Lidé jsou naprosto zaslepení svoji pýchou. Myslí si, že se ženou vpřed. Nepřipadá jim špatné ničit lesy, ovládá je něco, nad čím já nemám kontrolu. Už se s nimi neumím spojit jako dřív a oni se o to ani nesnaží. Vím, že vám nezbýbají síly, bojovali jste dost. Já sama jsem nemocná, špatně se mi dýchá. Oni však nepřestávají. Naopak, se mi zdá, jakoby jejich řádění ještě nabíralo na síle....Nevím, jak dlouho tohle ještě snesu..." Hlas Matky Přírody slábl a byl tišší a tišší. Hermíně to lámalo srdce. S námahou se zvedla a vracela se zpět ke svým přátelům. Každý krok pro ni byl těžší a těžší až najednou, kousek před zničenou studánkou víly Idy, padla na zem a bylo slyšet jen puknutí jejího srdce. Na místě, kde zůstala ležet vykvetl trs sedmikrásek, který za pár dní pošlapali dřevorubci.

Ester – rok 2013

Probouzím se s promrzlýma nohama, spacák posetý kapkami rosy. Co se dá dělat, začíná zima. Na pár měsíců se budu muset s tábořením a také s tímhle pláckem rozloučit. Miluju to tady, člověk sem může utéct klidně i na víkend. Je to kousek za Prahou a tak si nemusím dělat starosti, že to v pondělí nestihnu do práce. I když o dovolenou si zamozřejmě zajedu radši dál do lesa. Zpěv ptáků, křupání větví, čerstvý vzduch a večerní táboráky s kytarou. To je přesně to, co mi pomůže se zregenerovat. Člověk prostě cítí, že opravdu žije a potom se v metru na ostatní neksichtí jako kdyby snědl kyselej citron. Ale to jsou ještě ty lepší pohledy, na těch je alespoň trochu poznat, že jsou ještě lidské. Nejhorší jsou ty vyhaslé. Projdou kolem vás jako v nějakém snu, nic je nevytrhne z letargie, snad jen hodně pikantní článek v Blesku...Nastupuju se sbaleným spacákem do autobusu a blížím se k centru Prahy. Už je začínám potkávat. Jdou do práce a pospíchají, radši jim uhýbám, myslím, že by byli schopni mě smést z cesty, jsou jich davy.... Nemyslím si, že by do mě chtěli schválně vrazit, snad mě opravdu nevidí... Dívají se zkrze mě.... Za chvíli budou pospíchat z práce na oběd a potom zase z práce domů. Zastaví se vůbec někdy? Kam si myslí, že doběhnou? Je mi jich trochu líto, usmívám se na ně... Myslím, že úsměv jim pomůže víc než antidepresiva. Občas někdo z nich ten úsměv zachytí a snaží mě alespoň zahlédnout. Vidím jak tápe za svou snovou stěnou, jak se snaží vylézt přes okraj své vlastní propasti a úsměv oplatit, ale je to pro ně těžké. To ještě ale nejsou ti nejztracenější. Někteří už totiž nevnímají vůbec nic, žijí v nějakém svém mlžném oparu a jsou zcela zavaleni svými těžkostmi. Ti se už přes svou zídku škrábat nesnaží, nemají důvod ani sílu. A hlavně nemají na to čas! Pospíchají! Pokud si mě vůbec všimnou, mají mě za nějakého uprchlého blázna.....
"Nazdar, tak co víkend?" volám na kolegy, když se dostanu do chráněného území naší neziskovky. Kolegové se usmívají. Vždycky si oddychnu, když je vidím se smát. Kdykoliv se může stát, že kdokoliv z nás se taky ztratí v mlžném oparu. Je to jako epidemie....Vypovíme si zážitky, uvařím si čaj a pustím se do práce. Mám na starosti komunikaci s developery, tedy spíš dohady s nimi. Dávám dohromady všechny možné podklady abych jim znemožnila zastavět celý svět obchoďáky a parkovišti. A když nedám dohromady žádné podklady, alespoň se s nimi snažím vyjednávat. To je ale úplně nemožné. Mají svůj svět ve své mlze. Každý prohraný boj mě zasáhne přímo u srdce. Cítím, že mám odpovědnost za každý strom, za každého brouka v té oblasti, kterou neuchráním.... Zrovna dnes mám schůzku z jedním takovým pánem. Má skvělý nápad, chce postavit malé satelitní městečko za Prahou. Už když si s ním podávám ruku cítím, že se jen tak nevzdá. Tváří se otráveně, že se se mnou vůbec musí bavit. Oči má vyhaslé ale z každého jeho pohybu čiší neskonalá sebedůvěra, není zvyklý prohrávat. Prostě si postaví městeček kolik chce a kde chce. Co jemu by mělo být do nějakých ptačích hnízd? Příroda ho obtěžuje, neplynou z ní žádné zisky a tak by jí na Zemi neměl zbýt ani kousíček. Neuvědomuje si, že sám pochází z přírody a že bez ní umře i jeho tělo. Neuvědomuje si ani to, že duši už má dávno mrtvou. Jen co dosedne, povzdychne si: "Slečno já opravdu nemám moc času na nějaké dohadování, opradu doufám, že nebudete dělat problémy. Jde přece o naprosto neškodné městečko, kde budou bydlet lidi. Copak vy byste snad chtěla, aby neměli kam jít?"
"Nevěděla jsem, že stavíte ubytovnu pro bezdomovce nebo uprchlíky. Z těch návrhů jasně vyplývá, že jde o bydlení za miliony, ale o tom se tady teď bavit nebudeme. Nejdřív mi řekněte, kde to hodláte postavit a já vám pak řeknu, jestli tam náhodou už někdo nebydlí... Třeba někdo, kde je chráněný zákonem." odpovím trochu ostřeji, protože na tak průhlednou manipulaci jsem trochu stará.
"Chci stavět na Slunečním Vršku, je to kousek od Prahy, podle mě výborné místo pro......" další slova mi splynou s cinkáním příborů a hučením v mé hlavě. Moje místečko? On chce svýma bagrama roznípat zem, na které jsem se ještě dneska probouzela? Pokácet strom, pod kterým jsem léta usínala. Vyhnat odtamtud zajíce a zastavět to barevnými krabicemi pro manažery a šéfy bůhvíčeho? Cítím, jak mi stoupá tlak. Ráda bych toho řekla tolik, že se mi to všechno slívá dohromady a nakonec z toho nezbyde vůbec nic. Nevím co bych řekla, abych u toho vypadala profesionálně. Vlastně nevím co bych řekla, abych u toho vypadala alespoň gramotně. Jen tiše kroutím hlavou.... Už, už se začínám ztrácet v mlze, když znovu uslyším jeho hlas: "...takže doufám, že se domluvíme v klidu, slečno, jak jsem řekl, je to pro mě opravdu důležité....takže, ehm, kolik by jste si tak představovala, aby se to vyřešilo, řekl bych....bez komlikací...?" Zalapám po dechu, vyhrknu něco o tom, že na Slunečním Vršku ho nikdy stavět nenechám a vylítnu z restaurace ven. Musím něco udělat, tenhle boj prostě nesmím prohrát. Zastavěli nám přece už dost plochy k životu, tohle místo jim prostě nedám..Nikdy!

Je neskutečně těžké najít něco, co by tomu nenažranci zabránilo vydělat prachy stavbou na mém místě.... Malou skulinku v zákoně nebo třeba jen miniaturní chráněnou rostlinku....Už přes půl roku obíhám všechny odborníky a znalce, ale nic jsem neobjevila. Sluneční Vršek je prostě jen obyčejný plácek s volným prostranstvím, není na něm nic zvláštního a tak může být klidně zastavěn. Rostou na něm obyčejné stromy a obyčejné květiny a žijí na něm uplně obyčejná zvířata, která prostě nikomu nestojí za to, aby je chránil. Je jich všude dost... A tak na Slunečním Vršku vyroste úplně neobyčejné satelitní městečko. Bude určitě jiné, domy budou natřeny zářivými barvami ze zbrusu nového vzorníku. A až se postaví, budou lidé potřebovat obchod, a tak se pokácí další část obyčejného lesa, aby se tu postavilo originální obchodní centrum. Těch totiž není nikdy dost!
Stojím na Slunečním Vršku pod svým oblíbeným stromem a přemýšlím co dál, zítra sem mají přijet první bagry. Tak ouzko mi snad ještě nebylo. V duchu se omlouvám stromu, který mi každé léto poskytoval stín, že mu nedokážu pomoci. Omlouvám se všem stromům....
Když se ráno probudím, slyším řev bagrů. Cítím, jak se mi těžce dýchá. Opřu se o strom a čekám, neodejdu...
"Vypadni vocaď, ty krávo, tady se pracuje.....to snad neni možný....vyhoďte ji vodsuď!" huláká řidič jednoho z náklaďáků. Troubí a někomu telefonuje. Nezvednu se. Zůstanu tady. Sleduju jak padají první stromy a kolem nich létají vyděšení ptáčci. Chtějí jen chránit svůj domov, ale to mají smůlu. Nezaplatili za něj! Z trávy se zvedají vyplašené srny a utíkají přes pole pryč. Jenže kam utečou za rok, za deset let? Najednou cítím něčí ruce, pevně mě drží a vedou pryč. Odvedou mě až na zastávku autobusu a vyhrožují mi pokutou. Nevnímám je. Schoulím se v zastávce a cítím, jak mi po tváři stékají slzy. Potom bezmyšlenkovitě nastoupím do autobusu a blížím se do centra.....
Musím do práce, zažít další nudnej, zbytečnej den. Někdo do mě vrazil, ale nevnímám ho. Cítím se nějak zvláštně, bez života, jako v mlze, ale to je asi normální.... Někdo se na mě usmívá, zřejmě nějaký blázen....nemám na něj čas, pospíchám!