ČIRÁ BOLEST

Cítila jsem se tak sebevědomě, v klidu. S ním už to není vztah ale pomalé umírání a přesto to tak bolí. Začínám být stejná jako před lety, zmlácená životem. Jen s jedním velkým rozdílem, nikdo to na mě nepozná. Přemýšlím, jestli si H. mám pustit k tělu, aby se ve mně nezklamal, tak jako on. I když jsem už taková byla, dnes je mu to jedno. Vím, co všechno jsem udělala, ale ačkoliv se snažím, aby si myslel jak jsem bezcitná, a že se mi to asi daří, když se ke mně chová takhle, i já se snažím o tom přesvědčit, je ve mně toho citu až moc. A bolesti ještě víc. Zase mi někdo psal, jak to táhne s jinou. Měla jsem být v pohodě, ale místo toho jsem dostala záchvat. Už dlouho jsem nebrečela, natož abych křičela. Snažila jsem se myslet na optimismus H., jenže to bohužel vůbec nepomohlo. Chtěla jsem jej i zavolat, a poprosit o prosté objetí, ale ne. Tak moc bych jej zklamala. Nehodlám mu tu iluzi zničit. Zavolala jsem mu, člověku, který tvrdí že mě miluje. A co jsem slyšela? "Nech toho" s tím, že s ní nic opravdu nemá. Ten jeho tón zhnusení a otrávenosti. Tak jsem to raději položila. Nezavolal. Budu se jen dál utápět ve své milosrdné lži. Kdy se konečně utopím? Jen jsem se dívala na svůj obraz v zrcadle. Viděla jsem svou vlastní bolest v celé své kráse. Viděla jsem slzy značící bolest, ale pro mě neznamenající nic. Viděla jsem své krvavé oči prahnoucí po více bolesti. Obličej stahující se do zajímavé mimiky, něco mezi zoufalstvím a radostí. Vždy přemýšlím, proč jsem tak slabá a neublížím si. Mám takový strach z fyzické bolesti, z jizev, naštěstí mi to vynahrazuje ta bolest psychická. Vytváří jizvy, které nikdy nikdo neuvidí, na srdci a duši, ty se nikdy nezacelí. Byla jsem tak zhnusená, že jsem tak uboze slabá. Jsem zrůda a monstrum, které neukazuje svou pravou tvář, protože by se z toho svět kolem mě zhroutil. Kladli by si otázky kdy, jak a proč? Zhroucení systému, jehož jsem nedílným článkem. A teď nasadit úsměv a předstírat, že vše funguje dál, zatímco systém se nadále hroutí jako domeček z popela.