V listopadu na houby?

Každý si řekne: on se snad zbláznil… a víte, že ne? Už ani nevím, jakou stanici jsem měl naladěnou – hlásila, že opět začínají růst houby.

To stačilo. Hop na sebe maskáče, finky, košík, nůž, šátek na čelo a už jsme jeli. V... sakrajaksetojmenovalo… jsme vylezli a s košíky v ruce vzbudili pozornost dvou místních babek. Koukaly, koukaly, divdiv, že si neklepaly na čelo… Zkraje jsme se tomu spíš divili, ale když jsme došli do hloubi lesa a do stráně se opřelo na plné pecky listopadové sluníčko, listy bříz a javorů se rozzářily, bylo mi najednou jedno, jestli něco najdeme, či ne. Po hodině courání jsem měl v koši jednoho malého borováčka, jednu malou bedličku a užuž jsem byl rozhodnutý to vzdát. Syn – to jsem vlastně ještě neřek‘, byli jsme se synem – máchnul zeširoka do neurčita rukou: no jo, vezmeme to takhle obloukem zpátky…

Procházíme hustým laťákem – lesíkem mladých, tak desetiletých borovic - a tu syn povídá, ptá se: ty tohle nesbíráš? Ohlédnu se  a doslova čumím – v ruce drží praváka borového - dobře patnáct deka. Jak jsem tohohle mohl přehlédnout - a pak už to šlo ráz naráz – celkem patnáct hříbků a asi dvacet fialových čirůvek, rudočechratek,  snad na nějakých dvacetitřiceti čtverečních metrech. Pak jako když utne. Ušli jsme zase pár set metrů s očima v trávě, jehličí a mechu, jenomže marně. Čechratky podvinuté, holubinky vrhavky, muchomůrky s červenými klobouky, další nejedlé druhy čirůvek a hodně, jenže…Podívej, povídám, končíme, to byla klika a ta se nebude opakovat.

Slunce prosvěcující ještě mezi stromy se sklánělo k linii kopců na obzoru. Otočím se a jak jsem zvedal oči z trávy něco mne přinutilo se vrátit a ejhle!  trs… považte  - v půli listopadu… trs václavek s tlustými nožkami jako mívají mladé hříbky. Ne na pařezu, ale ve starém listí… a další… a další - tu dvě, tam pět, ještě o kus dále velký trs asi patnácti hub. I když jsem bral jen ty nejlepší z plodnic, bylo jich půl malého košíčku - nakonec pět skleniček naložených v octě.

Tedy nakonec docela dobrý lov, ale houby dnes nebyly tím nejdůležitějším. Zato procházka po lese - už jsem si vzpomněl, sakrajaksetojmenovalo: Hostíkovice! - tedy u Hostíkovic a před očima ještě teď ta rozzářená stráň plná teplých barev… bude se mi dobře usínat.