Červená – stát

Každý kluk – možná s řídkými výjimkami – si v dětství přeje hrát si s vláčky. Nebyl jsem výjimkou a jako pěti až dvanáctiletý jsem se okouzleně koukal v Kladně do výlohy prodejny s hračkami, kde měli instalovanou tehdy ještě velmi málo vídanou elektrickou modelovou železnici. Žebral jsem na mámě korunu, za níž tento nedostižný zázrak jezdil celé dvě minuty. V té chvíli mne nezajímala žádná – jinak velmi žádaná – zmrzlina, nevadilo mi že v tom průchodu, kde jsem stál, proudili do prodejny lidé a strkali do mne, nezajímalo mne, že maminka na mne opodál trpělivě čekala, až se vykoukám a připravovala se na obranu, až budu žebrat o další kačku. To zaujetí mi vydrželo až do doby, kdy jsem jednak odjel z Kladna do Lovosic na průmyslovku, jednak vláček někam zmizel a ve výloze se objevily dámské kalhotky a podprsenky, které mne tehdy ještě vůbec nic neříkaly. No, co... ženský -mají prsa a potřebují si je do něčeho obout.

Pak jsem objevil ty podprsenky a kalhotky z trochu jiného pohledu a taky sport; to vše spolu s trochou nutného studování mi na dost dlouhou dobu daly na mašinky zapomenout. Po maturitě vojna a ani tam se mi moje touha nevrátila – byly trochu jiné priority... Dokonce ještě ani po vojně, kdy jsem už začal vydělávat nějaký ten pravidelný peníz a mohl bych býval svou touhu uspokojit, se mi ještě stále vize železničního modelu nevrátila natrvalo, jen někdy, když jsem viděl přenos z ústředního domu pionýrů, ze sálu, kde měli obrovský panel se stovkami metrů kolejnic a kde se jezdilo podle skutečného, platného jízdního řádu, mne zasvrbělo. A tak jsem svou touhu pořád jaksi obcházel a jen lehkým dotykem jsem si ji občas připomněl.

Za čas jsem se oženil, narodil se nám kluk – pýcha a naděje každého muže (a mámin mazlík). Má stará touha se začala proklubávat z kokonu zapomnění pod průhlednou záminkou, že bych chtěl železnici pro kluka. Má žena tohle asi věděla, ale hrála tu hru se mnou, jenomže jaksi peněz v mladé rodině příliš  nezbývalo. Až po dalších třech letech, kdy jsem trošku povýšil a taky můj plat, jsem se začal myšlenkou na vlastní model znovu zabývat. Koupil jsem něco kolejí, výhybek, vagonků a dvě lokomotivy, materiál na stavbu jsem měl k dispozici z odpadu na pracovišti a tak dole, v panelákovém sklepě jsem vyklidil - auto toho tam bylo - nanošeného domovního a jiného odpadu, místnost umyl a začal stavět model. Předesílám, že jsem ho nikdy nedodělal. Přišel totiž osmašedesátý rok, zaměstnání jsem musel změnit - a ne jednou, jezdil jsem za prací denně až dvě stě kilometrů, často jsem nocoval v dalekých městech... prostě dopadlo to tak, že materiál i s panelem - tehdy bratru za dva litry - jsem prodal za sedm stovek kamarádovi. To bylo klukovi pět let.

Stále jsem snil, že se k této zábavě  vrátím, ale bylo to jen takové škádlení sebe sama a myslím, že ani má žena, která mne měla přečteného jak dopis, netušila nic o tom, že jiskřička té dětské touhy ve mně ještě stále doutná. Ale zase to bylo jen to již zmíněné obcházení. Už jsem měl jiné zábavy, které mne částečně spotřebovávaly : zahradu, počítač, vnoučata... a na mašinky jsem pomalu zapomínal, ani jiskřička.

Dnes mám šestnáctiletou vnučku, to nic, čtrnáctiletého vnuka, taky nic. Synovi přibylo osmatřicet let. Mně taky. První počítač jsem měl od bráchy, mého dvorního dodavatele nejrůznějších programů a her. Před necelým čtvrtrokem mi telefonoval:...mám ohromnou věc!  Železniční simulátor a je to prostě bomba! Má to zabalený třináct set megabajtů ... a vylíčil mi, jak to maká a běhá, co to umí, nadšení neznalo mezí. Muselo to být nadšení, brácha není rozhazovač peněz a ten telefon ho stál jistě aspoň třicet korun. A hele! Jiskřička ! Jiskřička, o níž jsem se domníval, že už ani neskomírá, zase vzplála a vzplála do té míry, že jsem si pořídil rychlejší procesor, větší paměť, obrovský disk, novou stoosmadvacetimegabajtovou grafickou kartu a monitor s větším rozlišením. Trávím u počítače a simulátoru tolik času, že by mi lékař – vzhledem k vadě zraku – asi dost drsně vynadal. Už se stalo, že jsem zasedl v deset dopoledne, naobědval, zasedl, navečeřel, zasedl a šel spát půl hodiny po půlnoci. Byla to výjimka, ale něco vypovídá. Ale je to naplnění snu - když to tak vezmu – po dvaašedesáti letech.

Má žena má pochopení dodnes – už šestý rok, nestěžuje si, že „neví, že je vdaná...“  Naopak, když vidí, že to se mnou šije, že nemám stání a nechci přitom z nějakých ohledů od ní odejít, vybídne mne vlídně s netajenou jemnou špičkou: No tak - jdi si -  na to své nádraží...

A já se vděčně usměju a jdu ke Kryštofovi (AMD PhenomQuad 4x3,5GHz-RAM8GB-HDD500GB- dvě NVIDIA GTX560Ti 2GB… no trochu jsem modernizoval) spustit hru, která má na disku 3,5 GB a která mi poskytuje radost z tvůrčí práce.

Tvůrčí práce byla vždycky dobrou zábavou a teď se to obrátilo.