VÁNOČNÍ BALADA

VÁNOČNÍ BALADA

Milan se zadíval na roztávající zbytky sněhu, ledu a hlavně špíny všude kolem a naráz měl pocit, že ty jeho letošní Vánoce budou vlastně taky ve znamení podobného zmaru. Ostatně skoro jako ty loňské. A padl na něj nevýslovný smutek, málem by se nad sebou rozplakal. Včera se od něj odstěhoval René, prý už napořád. Po osmi měsících - to už přece vypadalo tak nadějně. Nehledě na to, že René nedávno oslavil osmnáctiny a Milan už má o celých dvacet let víc. To ale přece nemůže být ten pravý důvod, to určitě ne, René ho vždy přece ujišťoval, že se mu ten věkový odstup naopak líbí, že je to pro něj jistota a ukotvení, které mu ti mladí potřeštěnci nemůžou nikdy dát.

V rádiu zrovna hráli Last Christmas a tato nasládlá melodie Milanův bol jen umocňovala. Hluboce si vzdychl a začal přemýšlet, jestli přeci jen někde nedělá chybu. Vzpomněl si na své začátky, když krátce po sametové revoluci oslavil sedmnáctiny a naráz bylo vše dovoleno. Ta euforie, kterou si možná ani tolik neuvědomoval, dávala všem křídla a Milan zničehonic měl vedle sebe Michala a vzájemně se hltali tak, až z toho byla jedna nekonečná závrať. Doma se neukázal skoro týden, rodiče šíleli a Milan šílel taky, ovšem dosud nepoznanou slastí. Michal byl volnomyšlenkář, bujaré večírky se kolikrát protahovaly do rána, ale ne toho následujícího, ale až napozítří, kouřila se tráva, občas se šňupnul perník, milování střídaly neskutečné diskuze o filosofii, umění, Milanovi se otevřel fantastický svět a Michal byl v tom světě jasným bohem.

To byl snad ten nejúžasnější vztah, jaký Milan kdy poznal. Ani mu nevadilo, že si občas Michal přivedl kamaráda a na milování pak už nebyli jen dva. Nakonec se tím celý svět stával ještě hezčí a barevnější. I přes občasné avantýry každého z nich se ti dva měli opravdově rádi a udělali by jeden pro druhého cokoliv. Vlastně se už teď ani nedá pořádně zjistit, jak to vše skončilo, kdy se to začalo kazit. Ono se to vlastně ani kazit nezačalo. Prostě se to někam vyvinulo, až z nich najednou nebyli milenci, ale ti nejlepší kamarádi. Jenže Milan dokončil školu a našel si práci v reklamě, zatímco Michal školu nedokončil, maminka ho podporovala, i když ztrácel jednu práci za druhou, a navíc si našel jakéhosi o dost staršího přítele, který zrestituoval několik domů, a vedli spolu dál přesně ten bohémský život, na který si Michal už v podstatě zvykl.

Milan již měl také dávno jiné lásky, i když málokterá přežila víc než měsíc, ale Michal byl pro něj stále ten nejbližší člověk, navíc ten nejchytřejší a nejúžasnější, který mu otevřel opravdický svět. Proto mu ani nevadilo, když ho Michal prozváněl třeba ve tři ráno a žádal jej, aby mu pomohl zahnat splín, do kterého stále častěji upadal. Vždy se ochotně sebral a trávili pak spolu třeba zbytek noci v nějakém klubu, kde Milan znovu a znovu hltal jeho nekonvenční myšlenky a doslova mu na svých prsou stíral slzy, které Michala občas dohnaly v návalu smutku nad nízkými a omezenými břídily okolo něj, kteří ho nechápali. Chápal ho jen Milan a toho to naplňovalo pocitem zvláštní pýchy a uspokojení, že má v Michalově životě tak výsadní postavení a že mu může aspoň trošku splácet ten dluh, který vůči němu za rozkrytí životních obzorů už navždy pociťoval.

Pak se odkudsi vynořil Mirek. Bylo mu o patnáct víc, měl solidní postavení ve firmě a Milanovi imponoval svým rozhledem a bohatým vnitřním světem, jímž si byli tak blízcí, jak to Milan ještě nikdy nepoznal. Mirek udělal svůj coming out také až po revoluci, nabíral z nově objevené svobody stejně plnými dlaněmi, v klubech si před ním žádný mladíček nemohl být jistý, ale Milan ho uhranul natolik, že s ním chtěl vytvořit úplně nový vztah. Docela jim to spolu klapalo, Mirek se na Milana upnul, plánovali společnou budoucnost, Milan změnil profesi a čerpal z Mirkových rad a zkušeností, budoval si postupně slušné postavení a čas zbýval i na zábavu. Měli spoustu přátel, večírky u nich byly pověstné a oblíbené, vadily snad jen sousedům. Milan měl Mirka opravdu rád, ale málo platné, přitahovali ho i mladí kluci. Proto si čas od času dovolil nějaký utajovaný zálet, ale nikdy to nebylo nic jiného, než jedna vlastně „nevinná“ noc. „Nevinná“ proto, že podobné úlety Milan nepovažoval za nevěru, jelikož nevěra by to byla jen tehdy, pokud by přestal Mirka milovat, ale to opravdu nehrozilo. A to ani ve chvíli, kdy se na obzoru objevil Quido, plavovlasý kudrnatý bohém s výtvarnými sklony, tváří anděla a dokonalá Femme fatale. Milan mu podlehl hned tenkrát v klubu, kde se s ním společně s Mirkem seznámili, a toto podlehnutí bylo dokonáno ještě tutéž noc na místní toaletě. Bohužel Mirkovi donesl jejich avantýru někdo natolik začerstva, že byli objeveni prakticky při činu - že vyšli ze zamčených dveří oba současně, se dalo jen ztěžka nějak uspokojivě vysvětlit. Takovou scénu, která pak následovala, Mirek ještě nikdy předtím neztropil a týden z toho byla tichá domácnost. Mirek dokonce hrozil okamžitým rozchodem, což Milan nechtěl dopustit, protože Mirka ani teď nepřestal mít rád. S údivem však začal zjišťovat, že je schopen milovat dvě bytosti současně, každou pro něco jiného. S Quidem se dál tajně scházel, dokonce mu psal zamilované dopisy a občas podezíravému Mirkovi musel vysvětlovat, že jeho vztah s Quidem není nic jiného než ryzí kamarádství, koneckonců i přes onu nešťastnou toaletní epizodu to bylo kamarádství trojstranné, tedy takříkajíc rodinné. Nakonec však Mirek nešťastnou náhodou objevil nedbale odložený ještě nedopsaný milostný dopis a to už pak byl definitivní konec tohoto prvního Milanova vážnějšího vztahu. Nepomohlo ani ujišťování, že má Mirka stále neskonale rád, proč však zároveň miluje i Quida, se skutečně blbě zdůvodňovalo. A to přesto, že o své hluboké lásce k oběma byl Milan naprosto upřímně přesvědčen.

Po této nešťastné epizodě si snad ještě intenzivněji uvědomil, jak moc touží po trvalém vztahu, a to tím spíš, že Quido s ním podobnou touhu bohužel nesdílel. Proto při každém svém novém seznámení si Milan před sebe nekompromisně tento vytoužený cíl kladl. Hledal toho pravého velmi usilovně, nevynechal žádnou příležitost, kluci se vehementně střídali, takže ten jediný mu souzený už musel být někde nablízku. Taky že jo, zničehonic se objevil Fanda. Navíc mu bylo svůdných osmnáct, i když Renému už o deset víc. Fanda byl nesmírně náruživý a Milana miloval naprosto oddaně. Koneckonců Milan jeho taky, jen čas od času někoho v klubu potkal a protože úlet bez lásky není nevěra, nedělal si kvůli takovým maličkostem výčitky. Jenže Fanda něco vytušil a Milana přistihl. Protože byl nesmírně vitální, chodil do posilovny a jeho láska byla hluboká a nefalšovaná, vzal nekompromisně budoucnost jejich vztahu do svých rukou. To přišel Milan do práce poprvé s monoklem. Nikoliv však naposled. Fanda postupně Milanovi zarazil veškeré večírky, dokonce ho důsledně odclonil i od Michala, kterého již jako víceméně životem semletou trosku Milan čas od času stále ještě po nocích zachraňoval, a po pár měsících to nakonec vypadalo, že se stal zázrak a Fanda dosáhl svého. Přátelé a kolegové Milana nepoznávali, usadil se, do práce chodil včas a nepospával tam, zmizely i váčky pod očima, no prostě idyla. Fanda nenechával nic náhodě, každý Milanův krok měl pod svou dokonalou kontrolou, všem bylo jasné, kdo je v tomto vztahu strůjcem veškerého blaha. Trvalo to nejméně rok, nicméně rodinné štěstí ani tentokrát nebylo Milanovi souzeno.

Jeho  emoční hloubka se nedala zcela potlačit, Fandovy hlídací metody se časem daly také s velkou mírou pravděpodobnosti předpovídat a skulinka se v nich sem tam tedy také našla. A po Praze chodí tolik krásných chlapců. Milanova touha po mladých tělech, která se po několika skleničkách pravidelně dostavovala, se již nedala déle potlačovat a občasný úspěch měl navíc příchuť jakéhosi opojného vítězství. Ovšem tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu… To už nebyl jeden monokl, ale hned dva a k tomu pohmožděné zápěstí. V Milanovi se cosi vzbouřilo a muselo to ven. Tentokrát zažil Fanda hysterický záchvat, jaký u Milana ještě neviděl. Byl z toho opět rozchod, i když skvělými kamarády jsou ti dva dodnes. Nakonec i Fanda zjistil, že pro jedno kvítí slunce nesvítí a svět má od té doby o jednoho zábavného a prima bouřliváka víc.

Milan si pak prošel těžkým obdobím. Opět dlouho hledal toho skutečně pravého, a to přesto, že každý týden si z klubu odváděl k sobě domů nejméně jednu spřízněnou duši. Žádná tato spřízněnost však nepřežila následující ráno a Milan se postupně propadal do hlubokých depresí. Se všemi předchozími láskami si udržel dobré přátelské vztahy a tak všichni trpěli s ním. Věděli, že Milan je nadprůměrně inteligentní a k tomu stále ještě skvělý bezva kluk a čistá dobrácká duše navíc, a z hloubi srdce mu tak přáli, aby konečně zakotvil v tom správném přístavu. Co mu všichni přáli, to se také nakonec stalo, a Milan začal opět do společnosti chodit s pohledným mladíkem, ze kterého kromě krásy a přirozeného intelektu sálala i velmi sympatická skromnost. Ideální dvojice. Taky ten vztah s Romanem, což byl onen nový objev, vydržel ze všech nejdéle. Ne, že by se Milanova touha po hříšné a opojné vůni mládí, pravidelně probouzená večerními sedánky v klubech, někam vytrácela, ale Roman oplýval kromě své skromnosti i obrovským darem tolerance. Nejdřív Milanovy úlety pro samou zamilovanost neviděl a nevnímal, pak je nechtěl vidět a nakonec mu vždy znovu a znovu uvěřil, že to tentokrát bylo opravdu naposled. Pro jistotu ve chvílích, kdy už to Milan s těmi skleničkami začínal přehánět, Roman ve stejné době večírky opouštěl a uzavíral se doma do svého vnitřního světa, přičemž trpělivě snášel Milanovy ranní návraty. Ovšem jen do doby, kdy ho při takovémto předčasném odchodu oslovil Honza. Ten rychle pochopil, jaký špatně hlídaný poklad právě objevil, a okamžitě se postaral o zbytek. Milan opět osiřel.

To už měl blíž ke čtyřicítce než ke třicítce a po několika náhodných známostech, které nepřežily nikdy víc než týden, začal postupně propadat jakési dosud nepoznané panice. Kamarádům se doslova ztrácel před očima, jeho někdejší energie se někam vypařila, sebedůvěra s tím, a nakonec i těch kluků, ochotných utěšovat jej v jeho nočních splínech, bylo jen jako šafránu. Tedy skoro žádní. Až se při loňské silvestrovské oslavě objevil odkudsi ze světa starý známý Patrik, který když viděl Reného zuboženou tvář i duši a porovnal si to se svou dávnou vzpomínkou na všemi obletovaného bonvivána, rozhodl se zakročit a dal se cele do služeb dobročinného ranhojičství. To novoroční ráno bylo pro Milana naprosto překvapivé, nejdřív se strašně styděl, ale když ho Patrik nakonec přesvědčil, že je všechno v jeho moci a že jeho přitažlivost ještě zdaleka nadobro neodešla do nenávratna, pocítil v sobě novou vnitřní sílu. Vášnivě se do Patrika zamiloval. Ten však opět zmizel do světa s pocitem, že cosi velkého vykonal pro svého starého dobrého kamaráda, a Milan zůstal se svou vášní opět fyzicky osamocen.

Ne nadlouho. Kde se vzal tu se vzal René, krásný démonek, téměř čerstvě sedmnáctiletý a Milanově vášni poskytl všechny své vnady. Milan omládl s ním, a to nejmíň o deset let. Udělal by pro Reného cokoliv, mnohem víc než pro kohokoliv dosud. Skutečně – ani jednou mu dokonce nebyl nevěrný. Cítil, že musí Renému splatit všechno, co snad neposkytl svým předchozím láskám. A René mu to bohatě umožnil. Všechny značkové módní doplňky i vůně mu opravdu slušely a když už ho po měsíci přestaly bavit, Milan mu bez váhání pořizoval nové. Za půl roku pro tuto konečně snad pravou lásku obětoval nejen všechny úspory, ale půjčil si od rodičů a řady známých, dokonce si obstaral dvě kreditní karty. Zdroje však začaly povážlivě docházet ještě letos na podzim, což se před Reném nedalo úplně utajit. Milan mu musel naznačit, že některá jeho vánoční přání možná bude moci splnit až na jaře. René si však nekompromisně žádal důkazy lásky, nikoliv výmluvy. Milanovi začalo být úzko. Už mu nebyli ochotni půjčit ani rodiče, jeho argumenty, na co peníze potřebuje, jim začaly připadat málo přesvědčivé, navíc to nejsou žádní milionáři. Včera našel po Reném už jen klíče ve schránce …

Milan, stále ještě pohroužený do sebe, si otevřel láhev pozdního sběru, pomaličku usrkával a všechno to marné, letité a nekonečné hledání se mu začalo spřádat v hlavě jedno za druhým do jakéhosi amorfního tvaru. Cítil v sobě hlubokou a neskonalou křivdu, takovou, která až trhá mozek na kousky a nafukuje hlavu k prasknutí. Když se konečně někomu úplně a dokonale obětoval, dočkal se tak strašného nevděku. Kde dělá chybu? Proč zrovna on má takovou smůlu? Má pak vůbec smysl přinášet nějaké oběti? Smutek, který jej ovládl, se zdál být nekonečným. Už mnohokrát v minulosti chtěl skočit z okna, ale to byl vždy nablízku někdo, kdo ho měl rád a stačil ho stáhnout zpět. Teď je tu úplně sám a ten, před kým by tak strašně chtěl opět skočit, je pryč. Co má dělat? Z naprosté otupělosti ho vytrhly zprávy v rádiu. Vstal a přeladil na hudební stanici.

Last Christmas… Opět ta neodbytně slaďoučká melodie. Renečku, lásko moje, vrať se mi, pomyslel si a hlasitě se rozvzlykal…

Praha, 12.12.2010

http://www.youtube.com/watch?v=MbZWnRvKGg8