Partička karet

Beru si kartu z balíčku a vkládám ji mezi ostatní, které držím v jedné ruce. Kapička potu stéká po mém čele a cítím, jak klouže stále níž. Snažím se uklidnit myšlenky aby alespoň trochu pracovaly v můj prospěch. Do teď se zatím houpají v hlavě jako na houpačce a nevydrží chvíli na místě. Chtěl bych zařvat, třeba poslechnou, ale netroufnu si. Jsem přece seriozní hráč a nemůžu si tímto gestem dovolit soupeřům, aby nahlédli do mé situace. Mohli by to ho využít a to se nesmí stát.
-----….Tak sakra klid, pomozte mi….----
Ne tahle se mi vůbec nehodí. Zase jsem neprolomil zamrzlou plochu s názvem neštěstí. Dnes nemám svůj den. Zase? Už si nemůžu dovolit prohrát. Budu za zbabělce a pošle mě k vodě…

„ Miláčku? Co tam děláš? Nechceš jít za mnou?“

Teď je na řadě ona. Štíhlou rukou sáhla po balíčku a jemným tahem z ní sejmula tu nejsvrchnější. Těkala očima po místnosti a snažila se na zahrát, že tahle karta jí nepomohla. Však na tuhle léčku jí neskočím. Svým tahem se obohatila o červené eso. Jsem si tím jistý. Jiná karta totiž nemá ohnutý pravý dolní růžek. ( Památka z mých kartářských začátků.) Zajela si rukou do vlasů a sedla si do tureckého sedu. Její malá ňadra byla pokrytá drobnými pupínky. Husí kůže?
„ Dnes jsem ve formě!“ řekla tichým hlasem, tak vysoko položeným, jako cinknutí vidličky o skleničku. Pohybovala pomalu promodralými rty, že jí bylo špatně rozumět. Scéna jako ze zpomaleného filmu Lehla si na záda a karty si položila na hrudník.
( Husí kůže jí už prolezla celé tělo.)

Teď je na řadě on. Tentokrát po balíčku sáhla kostnatá ruka, které bránila v rozkladu snad jen tenká vrstva kůže. Klouby po každém pohybu zapraskaly jako dřevo v krbu, nepříjemný zvuk. Strčil svou právě získanou kartu pod černý plášť a začal se smát. Místností se rozlila umrlčí píseň. Na okno se slétávaly vrány a klovaly tvrdými zobáky o skleněnou výplň. Ne nesmím se nechat vyvést z rovnováhy.
---….. Zase jsem prohrál, nedokážu to….---
„ Vyložte karty na stůl vážení,“ umrlčí píseň skončila.. Kostnatý protihráč si byl podle hlasu svým vítězstvím téměř jistý. Řekl to pevně a silně, jako by právě někdo uhodil do obrovského kostelního zvonu….

„ Tak jdeš už?“

Podíval jsem se na nevítané hosty přede mnou a položil své karty na zem. Vše po jedné kartě. Žádná dvojice nebo dokonce trojice…
Smích. Dvě odlišné polohy smíchu se mi vrážely do hlavy. Jeden příšerně vysoký a druhý mrtvolně studený a plochý. Vytvořily přede mnou neviditelnou stěnu, která nešla probourat ani sebevětším soustředěním. Protihráči se chytli za ruce a nepřestávali se smát. Cítil jsem se jako omráčený jedem z dendrobátek.
---… Prohrál jsem…---
Oba dva otočili své karty naráz. Ona měla jednu dvojici a jednu trojici. On ničím neporušenou pětici. Dohromady mě porazili nejméně o sto příček….
Prudký náraz větru do okna….
Skleněné tabule prorazila dovnitř místnosti a vydala takovou ránu, že přehlušila i duetní smích. On zbělal a tápal co se stalo. Hledal důvod proč. Chytil se za hrudník a vypotácel se ke stolu. Chytil se za okraj a nepřestal šíleným pohledem analyzovat okolí. Neviděl však nic. Trhavými pohyby se díval pod stůl, za sebe, do bouchajícího okna. Potom se skácel k zemi. Tvrdý dopad umocnily vyběhlé kosti na těle. Zabilo ho vlastní já.

Ona mezitím celá promodrala. Dlaněmi si třela po kouskách celé tělo, ale vypadalo to, že to nepomáhalo. Od malých rtů jí šel ledový mráček. Oči se podlily a v nich nic netušící panenky stáhly do úzké štěrbinky. Tenkým hláskem prosila o pomoc. Nevydržela obrovský nápor zimy z otevřeného okna a sáhla po balíčku karet. Pár pohybů rukama a překryla se papírovými obdélníčky. Ležela pod vrstvou karet a nepřestávala se klepat. Plavé vlasy jí postupně padaly z hlavy.

„ Tohle je ovšem proti pravidlům, hra ještě nebyla ukončena!“
Nestihla odpovědět a naposledy vydechla. Zabila jí zima.
A já vyhrál. Nemám ani dvojici, ale konečně jsem je porazil. Porazil jsem nahotu se strachem…

„ Jestli hned nepřijdeš, půjdu si pro tebe.“
„ Už jdu bobečku.“

Šlo se mi dobře.Věděl jsem, že dnes v noci se spát nebude…