Strach

   Jemně přejíždím ostrou hranou žiletky od zápěstí až po loket. Nejdřív hezky pomalu nahoru a pak zase postupně dolů. Lechtá to. Sleduju, jak mi postupně naskakuje po celé délce předloktí husí kůže a krátké, světlé chloupky se vzpřimují do pozoru. Slabě se otřsu.

   Au. Přitlačila jsem víc, než jsem měla. Malá kapka krve vytéká z čerstvé povrchové rány směrem k dlani. A za ní další a další a..bude tomu vůbec někdy konec? Dnes mi moje krev přijde temnější víc než kdy předtím.

Cítím, jak ze mě uniká napětí. Ten nepopsatelný pocit, ta úleva. Teď už se nespokojím jen s pouhým šimráním. Pronikám mnohem hlouběji. Lehce a přitom drsně. Nyní je na čase drásat. Prořezat se skrz jednotlivé tkáně až k duši. Krev ve mně vře a vyvěrá na povrch společně se slzami. Dnes poprvé za celý den se cítím dobře.

   Z úst mi vyšel nepatrný vzlyk. Ale pláču doopravdy jenom kvůli fyzické bolesti?

   Mírně se mi zatočí hlava. Chci vstát, jenže nohy jakoby mi vypověděly službu. A už zase se dostavuje ten nesnesitelný pocit. Pocit hladu. „Hlad. Jídlo. Váha. Já.“ Neustále se opakující slova v mé mysli, každodenní náplň života. Kdyby to aspoň nebylo slyšet tak strašně hlasitě. Ticho! Prosím!

   Je to silnější než já. Už předem vím, že nedokážu odolat. Ten hlas má nade mnou příliš velkou moc. Vkrádal se do mě velmi nepatrně. Nejdříve jako tichý přítel, nyní jako generál, jehož neuposlechnutí se trestá. Jenže čím? Smrtí?

   A tak poslušně jdu. Jako bych svoje kroky ani neovládala já sama, ale vedla je nějaká nadpozemská síla. Jsem v cíli. Lednice. Mám pocit, že se na mě směje. Ale ne, to není smích. To je prachobyčejný výsměch. Tak krutý. Tak ponižující. A pro mě v tento moment naprosto lhostejný.

   Pohled do jejích osvětlených útrob mi způsobuje hotová muka. Je to, jako bych se dívala přímým zrakem do slunce. Navíc mi začíná hučet v uších. Proto okamžitě vztahuji ruce k prvním několika potravinám, které mám nejblíže. Nezáleží na tom, co to je. Důležité je, že to provedu co nejrychleji tak, aby mou ruku nemohlo to velké bílé monstrum schlamstnout a nevydat zpět.

   Lednice je pro mě prozatím tabu. Teď jen rychle najít koutek, kde budu moct naplno utišit jednu ze základních lidských potřeb. Nezdržuji se moc dlouho, usednu na první židli, kterou spatřím, hordu jídla hodím před sebe na stůl a jsem perfektně připravena ke svému rituálu.

A tak jím. Je mi upřímně jedno, co házím do úst. Zajímá mě jediné. Totiž abych žvýkala. Stále musím něco cítit. A čím víc toho padá do mého žaludku, tím víc potřebuji další a další sousta plná energie.

   Skláním se nad záchodovou mísou. Prsty mám strčené hluboko v krku tak, že se nemůžu ani nadechnout. Dávím se. A už. Konečně. Obsah žaludku se závratnou rychlostí line ven z mého těla. Nepřestanu, dokud nebude pryč i poslední drobek, který jsem před nepatrnou chvílí spolykala. Z pokleku ztěžka usednu na zem. Už nikdy, říkám si. Nikdy.

   Na tohle existuje jediný lék. Pohled do zrcadla. Silou vůle se vyškrábu zpět na nohy a se zakaleným zrakem a oteklým krkem zamířím směrem do pokoje. Štěstí, že dnes jsem doma sama. Ještě stále krví poznamenanýma rukama ze sebe strhám poslední zbytky oblečení.

Vidím svůj obraz. Ten pohled je nesnesitelný. Samé špeky. Špeky a tuk, kterého se nikdy nedokážu dokonale zbavit bez toho, abych přestala jíst. „Ty tlusté prase!“ Již dobře známý hlas mi dodává dostatečnou zásobu výčitek. Jediný opravdový přítel.

Nenávidím se. Jsem tohle doopravdy já?

   Kéž by někdo přišel a zachránil mě. Ten smutek a beznaděj. Když nikdo nechce uvěřit a nikdo nechápe.  Když se všichni tváří, že jsou při mě a v nejhorších chvílích mě nechávají samotnou. Když jsou tak blízcí a přesto tak strašně vzdálení. Když tvrdí, že mi rozumí a přitom nemají ponětí, co se děje v mé hlavě. Když...má smysl pokračovat?

   Proč všechna ta bolest a strach v hladu, záchodové míse a potůčkách krve stejně nemizí?