Š i k a n a

Hala pražského hlavního nádraží byla tehdy v padesátých letech a ještě pak celá léta v původním stavu. Taková, jak ji postavili, a tedy moc krásná. Pod vysokým klenutým stropem shlížela na nás nahá těla krásných a vnadných žen, jejichž kůže se zdála pevná a zdravá. Ačkoliv jsem byla malá šestiletá holka, moc se mi to všechno líbilo a ráda bych si to prohlédla pořádně, ale nešlo to. Maminka táhla v jedné ruce můj kufr, svou kabelku a druhou rukou táhla vedle sebe mně, jak moc pospíchala k nástupišti bíle kachličkovaných podchodem. Pospíchala opravdu moc a já jí to ztěžovala. Nestačila jsem jejím krokům, které rychle klapaly na vysokých podpadcích. Po dalších dlouhých metrech jsem hlasitě a s pláčem sdělovala:,, já už nemůžu, mami…
,,Musíš, musíš, jinak nám ten vlak do lázní ujede, poběž!,, Mamince se to řeklo – moje nohy už ale neuměly po té obrně běhat jako dřív – a teď už stávkovaly dočista. Brečela jsem na celé kolo a všechno jsem vzdala, stala jsem se politováníhodnou hadrovou panenkou. Jen maminka to vzdát nemohla. Byla jsem tažena tedy za ruku dál, cítila jsem se opravdu hrozně – ale nakonjec to maminka se mnou zvládla. Našla prázdné kupé, vydýchala se a můj těžký kufr s oblečením na mnoho týdnů s vynaložením všech sil umístila nahoru do sítě pro zavazadla. Vlak se pohnul kupředu. Když se konečně se naplno rozjel, na strastiplný běh jsem zapoměla a sledovala jen ubíhající krajinu za oknem. Ubíhala zprvu pestře a zajímavě a maminčin obličej se při letmých pohledech na mne z protějšího sedadla povzbudivě usmíval.
Já vím… jedu zase do lázní, je to pro moje zdraví a musím to pochopit, i když je mi šest. Krajina za okénkem ubíhá a ubíhá. Je ale najednou stále fádnější a šedivější a já vidím, že i maminčiny oči jsou vlastně smutné - i přes ty její úsměvy.

Protože však ještě neznám ani slovo stres, ani úzkost, protože netuším, co to znamená, dívám se z okna a kolem žaludku se mi zakusuje to jméno. Dorka. Dora…
Poznala jsem ji loni. Stejná cesta, stejný vlak, stejná maminčina útěšná slova před rozloučením na několik týdnů. Pro někoho komu je pět znamenají totéž co věčnost.
Co bylo loni...Dorka byla holčička jen o něco starší než já. Po dětské obrně zůstala ochrnutá, musela jen ležet na posteli v našem společném pokoji, v léčebně přeplněné dětmi. Bylo to po epidemii tehdy v padesátých letech. Nikdo na těžce postiženou dívenku neměl čas. Byla na tom o mnoho hůř než já. Já jsem chodit mohla, a ona upoutána na lůžko, mně z dlouhé chvíle alespoň komandovala a komandovala. Občas snad z nutnosti, častěji spíš z nedostatku jakéhokliv potěšení. Jenže to jsem tehdy ještě nemohla pochopit. Dorčin hlas se upnul tedy na mně, a pronásledoval mně každou možnou chvíli. „Podej mi tohle, dojez tu svačinu, udělej to a ono, nedělej to takhle. Počkej, já na tebe povím sestřičce!…“ atd,atd. Hlásek to byl ostrý, naléhavý a nepříjemný. Nějak jsem tehdy nechápala, co s tím. Nebylo úniku – a tak jsem ten hlas poslouchala na slovo. Byla jsem vždy dost poslušné dítě, poslušnost v naší rodině byla kladena vždy na významné místo. V přítomnosti toho dětského hlásku ve čtyřech stěnách malého pokoje v léčebně už nezbylo místo pro nic jiného.A přece tam muselo být kolem mnoho dalších dětí, museli tam být sestry, lékaři. Zorčin hlas mi časem začal svírat žaludek. Byla jsem i tak hubená a drobná, a v přítomnosti toho hlasu se mi nad talířem s obědem svíralo hrdlo. Stávalo se, že mě přicházela dokrmit sestřička v bílém čepečku. Jednou přišla jedna, kterou jsem nikdy před tím neviděla. Byla to velká a silná žena a měla přísný obličej. Cpala mi do pusy hrachovou kaši – a mně bylo špatně. Sestra nedbala mého chabého odporu, nabírala z talíře tu odpornou zelenou
hmotu - a tak se stalo něco moc hloupého: pozvracela jsem jí její krásně bílou, naškrobenou zástěru. Strašně jsem se za to styděla. Co bylo dál, se už nepamatuji, jen to, že jsem plakala – a že se s mým krmením přestalo.
Jen ten hlas nepřestával ječet. Zněl mi stále, den co den, ba hodinu po hodině: poroučel, vyhrožoval, nařizoval, zakazoval, komandoval - až do konce mého pobytu. Do onoho spásného dne, kdy si pro mne mohla maminka zase přijet a já jela domů. Domů! …..Tak tohle bylo tedy před rokem. A teď – teď tedy jedu zase zpátky, a zase na léčení…
Vlak se monotónně kodrcal a skandoval svou písničku: tu dum - tu dum – tu dum - a mně vůbec nebylo do zpěvu. Zvířátko v mém žaludku kousalo při vzpomínce na Dorčin hlas a maminka naproti mně se zatvářila starostlivě: ,,Copak je?,,.
A tak jsme si začaly povídat, nejdřív o docela obyčejných věcech. A ačkoliv to s naší debatou nemělo nic společného, zeptala jsem se náhle: ,,..... a nebude tam zase Dorkaa?“
Myslím, že pak jsme si s maminkou povídaly už jinak. Určitě jsem přestala sledovat fádní, ubíhající svět za okýnkem a maminka se dověděla, co mně tak ukrutně trápilo. Její oči byly účastné a povzbudivé – a zvířátko v mém bříšku asi usnulo tou dlouhou cestou. Když jsem pak odcházela od maminky v léčebně za ruku s cizí sestrou, snažila jsem se, seč jsem mohla – neplakat. Jako ještě později mnohokrát. Protože maminka vždy říkala:
neplač a nedělej mi těžké srdce…,,. Neznámá žena v sesterském stejnokroji mě tedy odváděla pryč od maminky a pak mě beze slova vstrčila do jakéhosi pokoje se čtyřmi stejně starými dětmi. Ne všechny se zatvářily hned přátelsky. Také tohoto okamžiku jsem se bála – ale ulevilo se mi, když Dora mezi nimi nebyla.

O mnoho let později jsem se s ní setkala ještě dvakrát. Ona mě již nepoznala – ale já jsem na ni nikdy nezapomněla. Bylo mi pak už patnáct, když krátce před mým odjezdem z léčebny pro děti postižené obrnou, přivedla sestra do jídelny novou dívku. Byla menší než já a byla to Dora. Jedna lopatka jí viditelně odstávala a celá její postavička byla trochu jakoby sražená. Ale chodila - vlastně se její zdravotní stav také velmi zlepšil. Tváří v tvář této dívce jsem opět pocítila strach – pro její obličej, pro jméno, kterým ji oslovovali. A byl to zas ten starý, pozapomenutý strach z komandujícího hlasu. Ne, ona mne nepoznala a protože byla i z jiného oddělení, již jsem s ní nepřicházela do styku. Také jsem si uvědomila, jak brzy již pojedu domů (Domů!!) –. Docela jsem se uklidnila.

Do třetice se uskutečnilo naše setkání, shodou okolností ve vlaku. Nemoc se na mně podepsala, řekněme, dosti diskrétně. Z malé hubené holčičky jsem vyrostla. Nyní jsem byla sice také hubená, jenže říkali, že jsem štíhlá. Vlasy mi zůstaly světlé, bylo mi už přes dvacet a v tom vlaku si mě a ruku držel mladý, také štíhlý chlapec. Byl už pár měsíců mým manželem a cestovali jsme spolu k jeho rodičům.
Na chodbičce, kde se před stanicí tísnilo mnoho lidí, jsem uviděla opět tu známou tvář. Tvář, která ač se časem se také změnila ve tvář ženy,byla pro mne nezapomenutelná. Mihla se snad jen na pár minut. Na okamžik se ozvala stará úzkost - ta žena byla Dorka. Nyní byla malého vzrůstu, slabounká – a byla hrbatá. Stiskla jsem ruku svého muže, snad jen instinktivně, pro větší jistotu. Strach pomalu vyprchával. Dorčina tvář po chvíli zmizela v chumlu jiných cestujících a místo bývalé úzkosti jsem pocítila poprvé vůči té dívce soucit. - Chudák holčička Dorka…