Ženský příběh

Dcera paní Maškové se jmenovala Emilie Ve svých pětadvaceti letech se seznámila se svým budoucím manželem kuriózně na záchodě v rychlíku. Vlak byl nacpaný k prasknutí - lidi v něm byli namačkaní jako sardinky. Mladý kudrnatý a ryšavý Josef K. byl veselá kopa a jeho vtipům se smála slečna Emilie z plna hrdla. Oba stáli vtěsnáni na WC, kam byli natlačeni množstvím cestujících z chodbičky. Za této zdánlivě prekérní smrduté situace mezi nimi přeskočila jiskra. Ti dva si prostě padli do oka a byla to láska, která jim pak vydržela celý život. Když se vzali, narodila se jim holčička Emilka, které začala tvrdá autoritativní novopečená babička Mašková říkat ,,Milacko,, - a rodiče pro dítě toto označení přijali.
Později se zdálo, že holčička Milenka nebyla v této rodině ,,ta dívenka,, - ale už podle onoho pojmenování byla jen ,,to,, či ,,ono,, - tedy Milacko. Její rodiče se měli moc rád. Matka Emilie se ráda smála a Josef po své práci šukčil po domku, ve kterém žil se ženou a jejími rodiči na okraji malého města. Měl všelicos na práci a zvučným hladem si přitom neustále zpíval jednu odrhovačku za druhou. Jak Milacko vyrůstalo, mělo v osudu tvrdou výchovu. Když zlobilo, což bylo podle mínění rodičů a prarodičů skoro pořád, bývalo bito. Nejdřív se konal výprask ručně, ale když to nepomáhalo, býval po ruce ,,šlauch od žehličky,, tedy gumová elektrická šňůra, která už byla pěkně cítit na zadku šestiletého Milacka - rodiče se nebáli pořádně přitlačit… Tehdy v jejich blízkosti žila ještě i moje babička v malém přístavku, kde měla malý, ale čistý byteček. Na dvorku kolem kdákaly slepice Maškových a vzadu ve stodole v chlívku zapáchala bílá rohatá koza, které za teplých dnů konkurovala odérem rozvrzaná kadibudka. Milenka byla jinak pěkná holčička, zdravá a silná. Když jsem se s ní viděla o prázdninách u babičky ještě jako malá školačka, vzal její otec posměšně do rukou mé hubené předloktí a porovnal je s pevnou paží své dcerky. Tak bys měla vypadat, a ne být tenká jako tyčka, podotkl se smíchem. Sestřenka prožívala své dětství jako jedináček v bezprostřední blízkosti své babičky a nemluvného, většinou mrzutě se tvářícího dědy Maška. Jak to, že možná v láskyplném vztahu svých rodičů mohla působit jako rušivý, věčně je otravující element? Jako někdo třetí, kdo je jaksi navíc a tak trochu překáží...
Milenku hrozně bijou, posteskla si často moje babička, když u nás byla na návštěvě. Bolelo ji, jak se zachází s malou Emilkou a její přímluvy u rodiny nic nepomáhaly. Za častého krutého bití dívka vyrůstala, matka Emilie stále s láskou vzhlížela ke svému zrzavému muži, který zpíval od rána do večera a dál se srdečně smávala jeho vtipům a průpovídkám. Jen těch jeho ryšavých kudrn časem ubylo. Sestřenka ve škole celkem prospívala, ale jinak nikdo zvlášť nedbal ani o její zájmy, ani o volný čas. Rodina provozovala malou večerku, .všichni dospělí se tam střídali v práci a dívenka zdálo se, byla jakoby ,,do počtu,,.
Když jí bylo třináct let, byla krev a mlíko a začala se jí zapalovat lýtka. Asi že nenašla lásku a porozumění doma, brzy si ji začala hledat jinde. Pamatuji si příhodu, kterou jsme spolu my dvě zažily a která byla pro mě tehdy neobyčejná.
Jen několik málo prázdnin jsem trávila u babičky. Bylo mi třináct a byla jsem hubené děvčátko, vedle sestřenice jsem vypadala jako tintítko. Spaly jsme jednu noc u nich v ložnici samy dvě a ve vedlejší kuchyni na gauči spala její babička Mašková. Byla teplá noc, úplná tma, když mě Emilka vzbudila: ,,jdeme ven, vstávej!,,. Nechtěla jsem vypadat jako bábovka a i když jsem nechápala smysl věci, poslušně jsem našlapovala za sestřenkou. Vedla mě po špičkách do kuchyně k otevřenému oknu. Stačilo přehodit nohy a byly jsme venku, tak byla okna jejich domku nízko. Ještě jsme slyšely chrápání babičky a pak jsem následovala svou odvážnou a dobrodružství chtivou společnici.
Na ulici bylo ještě pár lidí, pozdních chodců a několik mužů poflakujících se cestou v blízkosti hospody. Pouliční lampy se asi divily, co tam chtějí ty dvě holky – a já jsem se v duchu divila, co to provádím a co má sestřenka za lubem. Ke všemu jsem se moc bála, že bude naše noční vycházka odhalena, chtěla jsem se vrátit a tak Emilka po mém naléhání zklamaně zamířila k domovu. Vlezla do kuchyně, ale když jsem se i já přehoupla dovnitř, babička se probudila a zaskuhrala: co děláš Alenko, není ti něco? Málem jsem se rozklepala a zalhala jsem, že se jdu jen napít. Spásná lež se podařila, babka se už dál nevyptávala a spala dál, ale já s Emilkou v ložnici jsem z té pro mě absurdní promenády ještě hodnou chvíli nemohla zabrat. Takhle asi nějak začínalo Milacko své cesty za láskou…
V době nepřítomnosti mojí babičky si Milenka později tajně půjčila klíč od jejího pokojíku ( schovalý u nich pro všechen případ). Tak měla dívka možnost přivést do tohoto azylu muže, od kterého očekávala, že ji bude mít rád. Když se na její poklesek náhodou přišlo, byla po rodině ostuda a následoval výprask šlauchem od žehličky. Zároveň byla tato událost jakoby potvrzením dívčiny ničemnosti, puncem, kterým ji označili ještě jako malou holčičku. Matka Emilie s otcem Josefem si na uklidnění zvykli dávat ,,čoro-moro,, - což byl hrnek víc plný rumu než vařicí vody. Uklidňovali se tak několikrát denně a asi v té době je Emilka začala v tajnosti napodobovat. Časem se také vdala, ale neměla děti a s mužem se rozešla. Možná chtěl mít rodinu a možná se mu zajídalo, že jeho žena sahala po rumu či jiném alkoholu, když bývala vystresovaná ze vztahů, které měla se svými rodiči. Její babička, pokud vím, svou vnučku nijak nepolitovala. Milacko bylo podle ní nezvedené a nic lepšího si nezasloužilo, než aby ji i manžel opustil. Bylo prostě černou ovcí rodiny.
Po rozvodu měla sestřenka ještě víc důvodů k pití a byla nakonec v péči protialkoholního psychiatra - to když se její alkoholismus nesrovnával s jejím zaměstnáním. Milacko mělo s pitím stále větší problémy, které se v hovoru jejích rodičů naznačily v hrubých rysech a přecházely se mlčením. No jo – Milacko bylo jejich neštěstí…
Když se později převalily matce Emilii a zpívajícímu Josefovi léta do období stárnutí, měli se pořád rádi a výborně se spolu doplňovali. Zdálo se, že se v jejich vztahu trvale zabydlela spokojenost. Postupně si vylepšili bydlení, postavili splachovací záchod s koupelnou, dávali si ,,čoro-moro,, a tu smutnou událost pak také ruku v ruce přečkali. Emilka, která kolem tehdy žila na hromádce s nehezkým mužským. Jako alkoholička už měla cirhozu jater - zbývalo jí pár měsíců života. Jejího druha jsem viděla jen jednou. Ten člověk měl ostře řezanou hodně nepravidelnou tvář, která ve mně budila nedobré myšlenky, ale sestřenka když s ním odcházela, ho držela za ruku a on jí položil paži kolem pasu. Měla jsem dojem, že bez ohledu na jeho škaredost bylo mezi nimi snad něco hezkého. Jak to bylo doopravdy, ví bůh. Nemohu si nepoložit otázku: cožpak matka Emilie svou dceru nemilovala? Ale ano, určitě ji svým způsobem milovala, stejně jako má spousta matek ráda své děti.
,,Pojď, půjdeme se podívat na dcerunku,, řekla mi její matka, když jsem je opět navštívila. Byla už tma a my jsme spolu stály u malé pekárny a dívaly se do rozsvíceného okna. Tam za ním pracovala sestřenka na noční směně. Seděla bez úsměvu u stolu a s dalšími dělnicemi válely něco z těsta. Matka Emilie se na ni dívala se mnou, a předtím i potom častokrát sama a tajně. Stála u pekárny a za sklem přízemní dílny pozorovala Emilku při práci. Mateřská láska – což nemá také spousty podob? Bývá tvrdá i náročná, opičí a rozmazlující, žárlivá, i úzkostná, laskavá, ochraňující, i necitelná. Jaká byla láska matky Emilie, když svou dcerku bila šňůrou od žehličky?
Sestřenka umřela ještě před svou čtyřicítkou. Tehdy byla její babička Mašková už dávno po smrti a tak Emilčini rodiče prodali domek a odebrali se na odpočinek do domova důchodců. V jednom ze tří dopisů mi napsali, že žijí prý v klidu a spokojeně a jsou si vzájemně oporou, prý jim nic neschází. Milenka že nemá ani hrob, stejně by na něj nemohli jezdit, a tak je někde urna s popelem…
Co zbylo po mé sestřence Emilce? Možná něco, o čem nevím, a tak přidávám její příběh. Všechno mohlo být možná jinak, dívka si svůj osud sama nevybrala a tak jediné, co mě napadá, jsou Boží mlýny…Měly původně semlít její babičku Maškovou za její dávný, avšak závažný prohřešek, za její zlý klevetivý jazyk, kterým natropila dost nepříjemností. Ale možná se Boží mlýny neorientovaly v čase a semlely omylem Milacko. Kdo ví…Dodnes je mi jí moc líto.