Poslední přepadení

V Alešově pracovně bylo jako vždy útulno, teplo, čisto, zkrátka příjemně. Tomu odpovídala i jeho nálada, zvlášť když měl dnes milou a žádoucí návštěvu. Po delší době se setkal se svou dávnou kamarádkou, redaktorkou jednoho významného nakladatelství, a věděl, že mu je stále nakloněna. Neskrývala totiž svůj obdiv k němu, jako spisovateli. A naznačila, že použije svého vlivu v redakci. Co víc si mohl přát! Doprovodil ji až ke vchodovým dveřím.       ‚Teď, když mi vybouchl můj nakladatel, se to bude hodit.‘ pomyslel si dříve, než jí s úsměvem dvorně otevřel. Lehce vyplula a on se zálibně za ní díval, avšak výhled na chodbu mu zčista jasna zaclonil jakýsi člověk.

Byl to muž ve špinavém, sešlém oděvu. Aniž by čekal na nějakou otázku, strčil do Aleše, který jen udiveně zavrávoral. Této chvilky muž využil k rychlému vniknutí dovnitř. Zavřel za sebou pohotově dveře a na užaslého domácího pána namířil revolver.

„Co si to dovolujete, člověče? Co chcete?“ pokusil se Aleš roztřeseným hlasem o protest. Návštěvník však jen mlčky pohodil zbraní směrem do pokoje. Aleš se nezmohl na nic jiného než, že mu vyhověl a zacouval tam. Muž kolem něho proklouzl a posadil se k psacímu stolu. Rozcuchané, umaštěné vlasy, zažloutlý vpadlý obličej, vzezřením mnohem starší, než mu skutečně bylo, trochu se třásl.

„Posaďte se,“ pronesl tiše a pohlédl s rozhodností na Aleše. Pan spisovatel zvysoka dosedl do křesla naproti. Oba na sebe chvíli upřeně hleděli. Pak Houžev, tak mu kdysi kamarádi přezdívali, ukázal palcem za sebe, kde stála knihovna, a zeptal se: „Ty svoje knížky tam máte taky, že?“ a aniž by čekal na odpověď, pokračoval: „Za těch pár let je jich požehnaně. Všechny jsem je četl. Co četl, hltal jsem je, to Vaše krimi veledííílo.“

Aleš, ukolébán tichým a poměrně zdvořilým projevem návštěvníka, se zvedl z křesla, ale ten ho rychle uzemnil, míře na něj pistolí: „Jen hezky seď a poslouchej! Byl jsem mladej a blbej. Tak blbej jako ty tvoje návody. No, nekoukej na mně jak vyvoraná myš!“ Svou řeč pronášel sice důrazně, ale spíš tiše, dalo by se říci s docela slušným přednesem, připomínajícím artikulací výstup herce. Bohužel, o čem právě mluvil, nebyla hra.

„Čemu se divíš? Ty tvoje rádoby promyšlený blafy, jak někoho zničit a vydělat na tom! Jak zcestný! Teď už to vím, ale tenkrát…ani školu jsem nedodělal, úplně jsem zblbnul. Když mě dopadli, musel jsem utýct, teď je ze mně psanec, pořád na útěku…“ Pak přidal už hlasitěji a důrazněji: „Takovej život si ty neumíš vůbec představit, ty literární stvůro! Jsem úplně vyřízenej!“ Houžev se odmlčel. V rychlém sledu se mu promítlo hlavou několik vzpomínek.

‚Párkrát mi to vyšlo, to je pravda, ale ta poslední akce, ta se mi poněkud vymkla … Kdo moh vědět:..‘ Stále před sebou viděl překvapeného zlatníka. ‚Proč jen kladl takovej odpor! Ten jeho výraz v obličeji, když zjistil, že byl právě vyprovozenej ze světa…‘ Volnou rukou setřel pot z čela a na Aleše hleděl přes hlaveň pistole.

Ten rychle zvažoval, co by mohl udělat pro svou záchranu. Neodvažoval se pohnout, a tak promýšlel, čím by mohl násilníka uklidnit. Začal otázkou: „Chcete mě popravit? Nedělejte to! Zničil byste si život. Neudělejte nic, čeho byste později musel litovat.“

Houžev se ještě víc rozčílil: „Jako bych ho už teď neměl zničenej. Nic o mně nevíš, ty moulo!“

„Však moc dobře víte, že za vraždu budete sedět hezky dlouho…“

„Drž hubu!“ zaznělo z mužových úst, teď už znechuceně!

Aleš se tedy raději držel pokynu, ale cosi mu říkalo, že by přeci jen měl něco vymyslet na svou záchranu. Co jsem mu moh udělat, prej moje blafy, no přece jsem se dost držel zpátky, žádný krváky se u mně nenajdou, tak nevím… Říkal psanec…“

„Jak…jak bych Vám mohl pomoci? Co kdybych Vám poskytl … azyl?“

„Nesmysl,“ odpověděl Houžev okamžitě „tady by mě stejně dřív nebo pozdějc našli! Radši drž klapačku!“

Aleše se zmocnila panika. ‚Co mám dělat, přece se nenechám vodkrouhnout ve vlastní domácnosti! Co kdybych se ho zeptal, jaký má možnosti?‘

„A nemáte někoho, kdo by Vás u sebe skrýval?“ zeptal se poněkud hloupě. Mužovo mlčení bylo výmluvou odpovědí.

„Já, já bych možná o někom věděl,“ zvolil Aleš zdržovací taktiku, ale vzápětí jej umlčelo hrubé okřiknutí: „Mlč, ty idiote!“

Neodvážil se tedy už více promluvit, ale v očích se dala vyčíst němá otázka: ‚Tak proč na mne míříš tou zbraní?‘

Kupodivu návštěvník reagoval adekvátně, věcně, avšak zlověstně, s důrazem na každé slovo: „Sem jsem přišel, abych viděl, jak vypadá ten, co mě zničil!“

Poté se sebral a vyšel spěšně ven z bytu. Bouchl za sebou dveřmi a vystrašený Aleš si zhluboka oddechl, jak se mu ulevilo.

Vzápětí se na chodbě ozval výstřel…