Casanova za volantem

Den jako každý jiný. Vstal jsem z postele, posnídal kávu a sbalil si brašnu do práce. Nasadil jsem si do uší sluchátka, naladil rádio a poslouchal, co je ve světě nového. Měl jsem to štěstí, že zrovna ve zprávách hlásili výluku na trase Praha - Říčany, a tak jsem stihl včas odbočit na autobusovou zastávku.

Okolo budky postávalo několik osob. Nejspíše jeli taky za prací jako já, byli totiž vesměs mladí. Mezi nakrátko ostříhanými hlavami třicátníků a čtyřicátníků se blyštily vlasy zbarvené do hněda. Na jejich druhé straně se jistě musel nacházet nádherný obličej, pomyslel jsem si. Jistá slečna držela v ruce štos papírů a úpěnlivě jej pročítala. Pravděpodobně studentka.

Čekání na bus jsem si krátil představami, jak slečně vítr odvane papíry a já jí je gentlemansky podám a navážu konverzaci. Bohužel po chvilce brunetka papíry schovala do kabelky a nasadila si sluneční brýle. Začal jsem teď přemýšlet nad sebou. Krasavec nejsem. Kamarádky mi ale říkají, že jsem zase sympatický a charakterní člověk.

Říčanským náměstím se rozezněl zvuk motoru. Autobus přibrzdil u zastávky. Na místě řidiče seděl mladík, to se vidí málokdy. Sice moc často busem nejezdím, ale zdá se mi, že tu byl nový. Autobus zastavil příhodně a já byl tudíž přímo přede dveřmi, za mnou brunetka. Věděl jsem, že je to trapná situace, ale jak se později ukázalo- tak i osudová.

„ Kam to bude?“ pověděl vesele řidič.

„ Do Háje,“ vzal jsem si lístek, který na mne koukal z přístroje.

„ Tam posílám kdekoho,“ zasmál se můj vrstevník a poněkud zvážněl, když předním stanula slečna. Já si stále hledal místo, ale pak se posadil nejblíže k řidiči.

„ Á, mladá paní. Taky do Háje?“

„ Když mě tam dovezete a nepošlete, tak ráda,“ usmívala se a ve mně se probudila žárlivost. Brunetka se otočila směrem do uličky a řidič prudce za ní. Zpražil mě pohledem; jakoby říkal, ať si okamžitě přesednu.

„ Pane, nezlobte se, ale tady slečna tu má rezervaci. Kdybyste byl tak hodnej.“

Znejistěl jsem a podíval se na sedačku pode mnou: „ Já tu ale nic nevidím.“

„ Ano, to jste si mě, pane řidič, s někým nejspíš spletl,“ nechápala dívka. Řidič na mne mrknul a záhy se prosebně podíval. Došlo mi to.

„ Ale jen si sedněte. Nebude to problém,“ tentokrát jsem se usmíval já a uvolňoval místo. Mezi ostatními nastupujícími už byl rozruch. Řidič si oddechl.

„ Hloupost. Je to nějaké nedorozumění, já si sednu támhle dozadu a basta!“ objekt našeho zájmu odkráčel dozadu a bylo po všem. Řidič se zašklebil a bylo vidět, že prohrál. Namarkoval jízdenky ostatních cestujících a pak jsme konečně jeli.

Nechápavě jsem se stále rozhlížel po autobusu. Vzadu seděla ona dívka a culila se na mě. Řidič si toho nemohl nevšimnout ve zpětném zrcátku. Přeřadil a ztlumil rádio. V mé blízkosti nikdo neseděl, naklonil jsem se dopředu, neboť bylo zřejmé, že mi chce řidič něco sdělit.

„ Člověče, docela mi kazíte plány. Už dlouho jsem nevezl takovouhle krásnou ženskou a vy mi to takhle pokazíte.“

„ Omlouvám se, ale tady žádná cedulka opravdu nebyla. Nemohl jsem to tušit,“ hovořili jsme oba přátelským tónem.

„ O cedulku nejde. Jde o to, že si sem ta holka sedne a já s ní můžu začít kecat. Tím už je půl práce hotovo. Mimochodem já se jmenuju Vašek,“ ruku nepodal, musel ji držet na volantu.

„ Michal, těší mě.“

Po dobu cesty jsem s Vaškem hovořil o jeho práci a o holkách, které na cestách potkává. Přitom jsem si ho měřil očima. Byl to opravdový Casanova. Vlasy krátké, sčesané nahoru. Na tváři milimetrové strniště, mezi rty lesknoucí se zuby a oči pronikavě modré. Nezajímavou autobusáckou košili měl u krku rozhalenou tak, že bylo vidět jeho opálené tělo. Parfém z něj byl jistě cítit až na čtvrtou řadu sedadel.

Zadumaně jsem pozoroval cestu před sebou. Náhle se začal ozývat motor zrychlujícího auta. Vašek zpozorněl. Černá audina se nestíhala zařadit před nás a autonehoda byla na dohled. Vašek však prudce přibrzdil a já si o potrhaný kožený rám u okna rozsekl obočí.

„ Normální regulérní blbec. Jinak se to říct nedá,“ řidič lamentoval. Prudkým zabrzděním zachránil minimálně tři životy. Po chvilce se ohlédl na mě.

„ Čoveče, to bude chtít doktora. Mám zastavit?“

„ Ne, jen už žádný brzdění. To bude dobrý. Zavolám do práce, že se opozdím a zajdu do nemocnice.“

„Fajn. Tak já tě tam doprovodím,“ navrhl Vašek.

„ Ale, to bych měl zvládnout.“

„ Jo. Pak se někde svalíš na zemi a já budu mít výčitky svědomí. To tě znám pár minut a vidíš, jak jsem na tebe hodnej, tak projev trochu úcty.“

  „ Dobře tedy,“ paní za mnou už mi podávala kapesník, neboť mi rána stále dost krvácela. Zavřel jsem na chvíli oči. Bylo zvláštní, jak ke mně byl ten řidič přívětivý. Ale co; príma chlapík, pomyslel jsem si. Třeba z nás budou nakonec přátelé.  

Dojeli jsme na Háje a laskavým pohledem dali slečně sbohem. Ta pak nadobro zmizela kdesi v davu. Už jsem se o ni moc nestaral. Byl jsem přeci jen trochu mimo z toho nárazu, a tak mě Vašek čas od času podepřel nebo popostrčil. Doklopýtali jsme tak na nejbližší pohotovost, kde mi ránu zašili a doporučili, abych dnes nechodil do práce a zůstal raději doma. Šéf to pochopil.

„ Zpátky přes Říčany jedu až za čtyři hodiny. To mezitím můžeme něco podniknout, ne?“

„ Já ti nevím. Moc svěží a plný energie se necítím.“

Vašek zavrtěl hlavou: „ Nesmysl. Pojď, vezmu tě do jedný příjemný kavárny tady kousek. Je tam klid a hrajou tam takový ty uklidňující písničky. Vždycky tam zvu ženský.“

„ Možná mám rozseklé obočí a není mi dobře. Ale jako žena vyhledávající flirt nevypadám,“ to už jsem se usmíval a vykročil směrem ke kavárně.

„ No dovol, jaký flirt? Já jsem výhradně na dlouhé a dobře fungující vztahy. Budu ti to muset všechno popsat.“

Prošli jsme pár úzkých uliček. Slunce už svítilo více a teplota stoupala. Hlava se mi naštěstí už moc nemotala. Občas mi třeštila, když se Vašek začal hlasitě smát. Většinou se smál nějakému svému vlastnímu vtipu. Po chvilce jsme došli ke kavárně. Byla na pěkném místě, mimo ruch velkoměsta.

Uvnitř posedávali všehovšudy čtyři lidi. Ona uklidňující hudba tam hrála a servírka byla na první pohled kočka. Plně jsem pochopil, proč sem Vašek tak rád chodí.

„ Á, pan řidič se zase ukázal. Dneska si ale vedeš nějakou zvláštní děvenku,“ servírka se na mě usmála a bedlivě si mne prohlížela. Vašek se opět smál. Já se smál taky, ale utrápeně.

„ Co všichni dneska máte?“ postěžoval jsem si.

„ Snaž se bejt milej, řekl bych, že jsi její typ.“

„ Ha ha. A ona je jako na holky?“

Kavárnou se rozlehl Vaškův smích. Opět jsem se chytil za hlavu. Pohlédl jsem na blonďatou servírku. Culila se na mě. Opět. Bylo mi to příjemné. Můj kamarád si toho všimnul.

„ No…tak! No, zkus to! Běž!“ popostrkoval mě.

„ To je trapný, takhle tam přijít. Počkej, dej mi čas.“

Kamarád vzdechnul a pak se mi začal pošklebovat. Slečna vyrazila od pultu a mířila k našemu stolu, jakoby vycítila, o co se Vašek pokoušel. Znejistěl jsem. Kávu položila ledabyle před Vaška. V druhé ruce svírala nápoj pro mě, pivo. Otočila se a vyhledala mne pohledem, usmívala se a pomalu pokládala. Též jsem se pokusil o úsměv.

Když servírka odešla, Vašek se ke mně naklonil: „ Nevím, co ještě chceš? Běž.“

Zvážněl, tentokrát se neusmíval. Za ty poslední dvě hodiny to bylo poprvé, co jsem ho takhle viděl. Otočil jsem se k baru. Hned zase zpátky. Napil jsem se piva.

„ Lepší to zkusit, než vypadat jako blbec,“ špitl Vašek, když jsem odcházel.

„ Vidíš, ještě, že jsi to zkusil. Lepší než pak vypadat jako blbec,“ servírka se opět usmála. To už ale odemykala dveře našeho nového bytu. Zdá se mi, že tu větu, co řekla, jsem už někdy slyšel.